"Nezájem a zanedbávání často napáchají vic škody než otevřená nenávist..." (Albus Brumbál)

Březen 2017

Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola II. Banda sov část 3.

9. března 2017 v 17:00 | Joanne K. Rowlingová
Pokračování 2. kapitoly (Banda sov) - část 3.
Arthur mi právě řekl, co se stalo. Už ten dům neopouštěj, ať se děje co chce.
Harry pokládal takovou zprávičku za zcela neadekvátní situaci, ve které se právě nalézal, takže několikrát obrátil pergamen, hledaje zbytek dopisu, ale nic nenašel.
A opět se ozývala zlost. To ho ani nikdo nepochválí za odehnání dvou mozkomorů? Pan Weasley i Sirius dělali, jako kdyby něco provedl a oni si schovávali své kázání až na dobu, kdy zjistí, kolik škod bylo napácháno.
"…panda, chci říct, banda sov poletující sem a tam po mém domě. To teda ne, kluku, to -" "Nemůžu ty sovy zarazit," odsekl Harry a zmačkal Siriusův dopis.
"Chci pravdu, chci vědět, co se dnes v noci stalo!" štěkal strýc Vernon. "Jestliže to byli mozkomorové, kdo zranil Dudleyho, jakto, že vyloučili tebe? Tys udělal víš co - přiznal ses!" Harry se zhluboka nadechl. Začínala ho bolet hlava. Víc než po čemkoliv jiném toužil po útěku z kuchyně, pokud možno někam úplně pryč od Dursleyů.
"Použil jsem kouzlo Patronus, abych se zbavil mozkomorů," řekl a nutil se do klidu. "To je to jediné, co na ně platí."
"Ale co dělali mozkoidi v Kvikálkově?" "To ti nemůžu říct. Sám nevím."
Harryho zlost se pomalu vytrácela, cítil se úplně vyčerpaný. Dursleyovi na něj zírali.
"To je kvůli tobě," řekl strýc Vernon, "má to co dělat s tebou, kluku, já to vím. Proč by se tu jinak objevili? Proč by jinak byli v té ulici? Ty musíš být jediný - jediný," snažil se strýc marně vymáčknout slovo čaroděj. "Jediný ty-víš-co v okruhu několika mil."
"Já nevím, proč jsou tady."
Ale po Vernonových slovech se Harryho mozek opět probral. Proč přišli mozkomorové do Kvikálkova? Jak se mohli objevit zrovna v té samé ulici, ve které byl Harry? Poslal je někdo? Ztratilo snad ministerstvo nad mozkomory kontrolu? Opustili Azkaban a přidali se k Voldemortovi, jak předpokládal Brumbál?
"Ti mozkotidi hlídají nějaké divné vězení?" ptal se Vernon, narušuje tak tok Harryho myšlenek.
"Ano."
Kdyby ho jen přestala bolet hlava, kdyby jen mohl vypadnout z kuchyně do své tmavé ložnice a přemýšlet…
"Oho! Přišli tě zatknout!" zvolal triumfálně strýc Vernon, šťasten, že konečně nalezl odpověď. "Je to tak, že jo, kluku? Ty utíkáš před zákonem!"
"Samozřejmě že ne," odpověděl Harry, potřásaje hlavou, jako by odháněl mouchy a jeho mozek pracoval na plné obrátky.
"Tak proč?"
"On je musel poslat," řekl Harry tiše, spíš sám k sobě než ke strýci Vernonovi. "Co je zas tohle? Kdo je jako měl poslat?"
"Lord Voldemort."
Všiml si, jak zvláštně působí fakt, že Dursleyovi, kteří sebou škubli při každém zaslechnutí slova "čaroděj", "magie" nebo "hůlka", vstřebali jméno nejobávanějšího čaroděje všech dob bez hnutí brvou.
"Lord - moment," zarazil se strýc Vernon a tvář se mu zkroutila, jak pomalu dospěl k pochopení, "to jméno jsem už někde slyšel… To byl přece ten kdo -"
"Zabil moje rodiče, ano," doplnil dutým hlasem Harry.
"Ale vždyť je přece dávno po něm," řekl netrpělivě strýc Vernon bez jakékoliv známky rozrušení nad nějakou vraždou Harryho rodičů, "ten velkej chlap mi to říkal. Je pryč." "Vrátil se."
Byl to zvláštní pocit, stát v přímo chirurgicky čisté kuchyni tety Petúnie, poblíž ledničky toho nejnovějšího typu, televize s obrovskou obrazovkou a poklidně kecat se strýcem Vernonem o Voldemortovi. Zjevení mozkomorů v Kvikálkově prolomilo tu velkou, neviditelnou zeď, která oddělovala přísně nemagický svět Zobí ulice a ten druhý a Harryho dva životy se slily v jeden a všechno se obrátilo naruby; Dursleyovi se ptali na věci ze světa magie a paní Figgová znala Brumbála; mozkomorové courali po městě a Harry už se možná neměl nikdy vrátit do Bradavic. Hlava ho rozbolela ještě víc.
"Vrátil?" zašeptala teta Petúnie.
Dívala se na Harryho tak, jak se na něj ještě nikdy nedívala. A najednou, poprvé ve svém životě, si Harry plně uvědomil, že teta Petúnie je sestra jeho matky. Nevěděl, proč ho to v té chvíli tak silně zasáhlo. Teď mu došlo, že není jediný člověk v místnosti, který tušil, co by návrat lorda Voldemorta mohl znamenat. Teta Petúnie se na něj dívala tak, jak ještě nikdy předtím. Její obrovské bledé oči (tak nepodobné očím její sestry) nebyly zúžené nenávistí nebo hněvem, byly rozšířené strachy. Zuřivé předstírání, kterého se teta Petúnie celý Harryho život držela jako klíště - totiž že kromě světa, který obývala se strýcem Vernonem, žádný jiný neexistuje - vzalo za své.
"Ano," odpověděl Harry přímo tetě Petúnii, "vrátil se před měsícem. Viděl jsem ho." Její ruce se dotkly Dudleyho širokých kožených ramen a pevně je sevřely.
"Počkej," vložil se do toho zase strýc Vernon a sledoval střídavě Harryho a svou ženu, zjevně zmatený náhlým porozuměním, které se dostavilo u všech najednou, "počkej. Tak ten lord Voldetento je zase tady, říkáš."
"Ano".
"A byl to on, kdo zabil tvoje rodiče." "Ano."
"A teď za tebou posílá mozkomoráky?" "Vypadá to tak."
"Už to chápu," uzavřel strýc Vernon a popotáhl si kalhoty. Vypadal jako velký otékající balón, jeho fialová tvář rostla Harrymu přímo před očima. "Takže tím se to vysvětluje," řekl a jeho košile se nebezpečně napínala, jak se nafukoval, "můžeš z tohohle domu vypadnout, kluku!"
"Co?" nevěřil Harry svým uším.
"Slyšels mě - VEN!" zahulákal Vernon, až teta Petunie a Dudley nadskočili, "VEN! VEN! To jsem měl udělat už před lety! Sovy si tu z toho dělají sovinec, pudinky vybuchují, polovina salónu zničená, Dudleyho ocásek, teta Marge poletující u stropu a k tomu ten létající Ford Anglia - VEN! VEN! A máš to! Jsi historie! Tady nezůstaneš, rozhodně ne když po tobě jdou nějací šílenci, nebudeš ohrožovat moji ženu a syna, nebudeš nám sem zatahovat svoje problémy. Jestliže máš dopadnout stejně, jako tvoji budižkničemové rodiče, tak tě tu nechci! VEN!"
Harry zůstal stát jako solný sloup. Dopisy od ministerstva, pana Weasleyho a Siriuse svíral celé zmačkané v levé ruce. Už neopouštěj dům, ať se stane cokoliv. NEOPOUŠTĚJ DŮM
SVÉ TETY A STRÝCE.
"Slyšels dobře," pokračoval strýc Vernon, nakláněje se vpřed a strkaje svůj fialový obličej přímo před Harryho, takže ten cítil, jak na něj prská, "seber se a jdi! Ještě před půl hodinou ses nemohl dočkat, až odsud odejdeš! Tak se seber a běž a nikdy už tě nechci vidět u našich dveří! Proč jsme si tě vůbec tehdy nechali, to nechápu, Marge měla pravdu, měli jsme tě dát do sirotčince. Byli jsme moc měkcí, mysleli jsme si, že to z tebe budeme moct vyklepat, že z tebe uděláme normální dítě, ale teď je jasné, že jsi byl prohnilý už od začátku a já už mám dost - těch sov!"
Komínem prohučela pátá sova a to tak rychle, že se přímo rozplácla na zemi, než se opět zvedla a vyletěla ke stropu. Harry se snažil chytit dopis, zabalený v červené obálce, ale sova proletěla nad jeho hlavou přímo k tetě Petúnii, která zaječela a kryla si hlavu. Sova na ni upustila červenou obálku, otočila se a zmizela, kudy přiletěla.
Harry vyskočil po dopise, ale teta Petúnie byla rychlejší.
"Můžeš ho otevřít, jestli chceš," řekl Harry, "ale stejně uslyším, co v něm je. To je Hulák." "Nech to být, Petúnie," zařval strýc Vernon, "nesahej na to, může to být nebezpečné!"
"Je to adresováno mně," roztřásla se teta Petúnie, "mně, Vernone, podívej! Paní Petúnie Dursleyová, kuchyň, číslo 4, Zobí ulice -"
Zděšeně zadržela dech, když se z obálky začalo kouřit.
"Otevři to," pobízel ji Harry, "ať to máš za sebou. Stejně se tomu nevyhneš." "Ne."
Teta Petúnie se klepala jako osika, rychle hledajíc očima nějakou únikovou cestu, ale bylo pozdě - obálka vzplála. Teta Petúnie zaječela a upustila ji na stůl.
Kuchyň zaplnil strašlivý hlas, posílený ozvěnou, který vycházel z hořící obálky.
"Pamatuj mých posledních, Petúnie."
Teta Petúnie vypadala, že omdlí. Padla do křesla vedle Dudleyho s obličejem v dlaních. Zbytky obálky se v tichosti proměnily v popel.
"Co to mělo být," staral se netrpělivě strýc Vernon, "co - já tomu - Petúnie?"
Teta Petúnie neříkala nic. Dudley na ni hloupě zíral s otevřenou pusou. Ticho bylo k nevydržení. Harry svou tetu sledoval, v hlavě zmatek a bolest.
"Petúnie, drahá?" ptal se strýc bázlivě, "P -Petunie?" Teta zvedla hlavu. Stále se třásla. Hlasitě polkla.
"Ten kluk - ten kluk tu bude muset zůstat, Vernone," řekla slabě. "C-co?"
"Zůstane," zopakovala, aniž by se podívala na Harryho. Vyškrábala se z křesla na nohy. "On… ale Petúnie…"
"Když ho vyhodíme, sousedi by mohli mít řeči," řekla. Rychle se vzpamatovávala a její chování se dostávalo do obvyklých nevrlých kolejí, i když byla pořád velmi bledá. "Měli by hloupé otázky, chtěli by vědět, kam se poděl. Budeme si ho tu muset nechat."
Strýc Vernon splaskl jako stará pneumatika. "Ale Petúnie, drahá -"
Teta Petúnie ho ignorovala a otočila se k Harrymu. "Zůstaneš ve svém pokoji a neopustíš dům. Teď jdi do postele." Harry se nepohnul.
"Od koho byl ten Hulák?"
"Na nic se neptej," odbyla ho teta Petúnie. "Máš snad nějaké kontakty s čaroději?" "Řekla jsem jdi do postele!"
"Co to mělo znamenat? Pamatuj mé poslední co?" "Běž do postele!"
"Ale -?"

"SLYŠEL JSI SVOU TETU, TAK BĚŽ DO TÉ POSTELE!"

Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola II. Banda sov část 2.

8. března 2017 v 17:00 | Joanne K. Rowlingová

Pokračování 2. kapitoly (Banda sov) - část 2.

"Jestli neuhneš, zakleju tě," odpověděl Harry a zvedl hůlku.
"To nemůžeš," vrčel Vernon, "vím, že nesmíš čarovat jinde, než v tom blázinci, co mu říkáte škola!"
"Z toho blázince mě právě vykopli," řekl Harry, "takže si můžu dělat, co chci. Máš tři sekundy. Jedna - dvě -"
A přišlo další hlasité PRASK. Teta Petunie zaječela, strýc Vernon také a skrčil se a Harry už potřetí tento den začal pátrat po zdroji hluku, který nezpůsobil. Spatřil ho hned - venku na okně seděla trochu pocuchaná sova pálená, které se právě podařilo narazit do zavřeného okna. Harry ignoroval Vernonův výkřik "SOVY!" a vrhl se k oknu. Sova měla na noze přivázaný malý kousek pergamenu a sotva ho Harry odvázal, odstartovala. Třesoucíma se rukama rozbalil Harry další zprávu, která byla napsána černým inkoustem, podle písma evidentně ve spěchu.
Harry,
Brumbál je na ministerstvu a snaží se to nějak vyřešit. NEOPOUŠTĚJ DŮM. NEPOUŽÍVEJ
MAGII. NEODEVZDÁVEJ HŮLKU. Arthur Weasley
Brumbál se to snažil vyřešit… Co to mělo znamenat? Měl Brumbál dostatečnou moc na to, aby mohl ovlivnit ministerstvo kouzel ve svůj prospěch? Byla tu nějaká naděje, že by se mohl vrátit do Bradavic? Harryho dušička poskočila radostí z toho kousíčku naděje, ale hned ji zase přidusila panika - jak by asi měl ubránit svou hůlku, když nemůže použít magii? Musel by se bít s lidmi z ministerstva, a kdyby to udělal, měl by co dělat ne s vyloučením, ale s Azkabanem.
Myšlenky mu vířily v hlavě… Mohl se pokusit o útěk a risknout, že ho lidé z ministerstva chytí, nebo zůstat a čekat, až si pro něj přijdou sem. První možnost ho sváděla daleko víc, ale věděl, že panu Weasleymu leží na srdci jen jeho dobro a koneckonců, Brumbál už vyřešil horší věci, než byla tahle.
"Dobře," řekl Harry, "rozmyslel jsem si to. Zůstanu." Sedl si na kuchyňský stůl a pozoroval Dudleyho a Petunii. Dursleyovy jeho rozhodnutí překvapilo; teta Petunie hodila po Vernonovi bezmocný pohled. Žíla na jeho spánku vypadala, že co chvíli praskne.
"Odkud jsou všechny ty pitomé sovy?" zasupěl strýc.
"Ta první byla z ministerstva kouzel a nesla mi zprávu o vyloučení ze školy," vysvětlil mu klidně Harry. Napínal uši, aby zachytil všechny zvuky zvenku pro případ, že by se úředníci ministerstva blížili, a bylo lepší odpovídat na otázky než nechat strýce Vernona řvát. "A ta druhá byla od táty mého kamaráda Rona, který pracuje na ministerstvu."
Ministerstvo kouzel?" zvolal strýc Vernon, "lidi jako ty ve vládě! No, tak to vysvětluje všecko, všecko, není divu, že tahle země se řítí do pekel."
Když Harry neodpovídal, vyplivl strýc další otázku: "A proč tě vyloučili?" "Protože jsem použil magii."
"AHA!" zařval vítězně strýc Vernon a praštil pěstí do ledničky, která se tou ranou otevřela a vypadl z ní balíček Dudleyho nízkotučných pamlsků, "takže to přiznáváš! Co jsi Dudleymu udělal?"
"Nic," řekl Harry, o něco méně klidný, "to jsem nebyl já -"
"Ale byl," zahuhlal Dudley a strýc s tetou okamžitě začali na Harryho mávat, aby zmlkl, a sehnuli se k synovi.
"Pokračuj, synu, řekni nám, co udělal?"
"Řekni nám to, miláčku," zašeptala teta Petunie. "Namířil na mě svoji hůlku," mumlal Dudley.
"Jo, ale nepoužil jsem - " začal rozzlobeně Harry, ale -

"SKLAPNI!" křikli strýc Vernon a teta Petunie najednou. "Pokračuj, synku," opakoval strýc a jeho knír zuřivě poletoval.
"Všechno ztemnělo," otřásl se Dudley, "všechno. A pak jsem s-slyšel… věci. Uvnitř v hlavě." Strýc s tetou si vyměnili pohledy plné hrůzy. Jestliže jejich nejméně oblíbenou věcí na světě byla magie - v závěsu následována sousedy, kteří porušovali zákaz zalévání - lidé, kteří slyšeli hlasy, byli někde ve spodní desítce. Bylo jim jasné, že Dudley přichází o rozum. "Jaké věci jsi slyšel, miláčku?" vydechla teta Petunie, tvář bílou jako křída a oči plné slz.
Ale nevypadalo to, že by to Dudley dokázal vyslovit. Otřásl se a zavrtěl svou velkou blonďatou hlavou; a Harry, i přes ten tupý pocit, který ho ovládl hned po příletu první sovy, pocítil zvědavost. Mozkomorové dokázali v člověku probudit vzpomínky na ty nejhorší okamžiky jejich života. Co mohlo takhle zničit Dudleyho?
"Jak se to stalo, že jsi upadl, synku?" chtěl vědět strýc Vernon nepřirozeně tichým hlasem, jakým se mluví u postele smrtelně nemocného člověka.
"U-upadl jsem," odpověděl Dudley, "a pak -"
Naznačil rukou cosi nad svým rozložitým hrudníkem. Harry mu rozuměl. Dudley měl na mysli ten mrazivý dech, který naplní vaše plíce, když z vás někdo vysaje veškerou naději a štěstí.
"Hrůza," zaskřehotal Dudley, "zima. Hrozná zima."
"Dobře," řekl strýc Vernon a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. Teta Petunie sáhla Dudleymu na čelo. "Co bylo potom, Dudley?"
"Cítil jsem… Cítil jsem… Jako kdybych… Jako kdybych…"
"Jako kdybys už nikdy v životě neměl být šťastný," doplnil Harry tupě. "Ano," souhlasil Dudley a stále se třásl.
"Tak!" houkl strýc, jehož hlas opět nabyl své obvyklé síly, a narovnal se. "Začaroval jsi mého syna nějakým šíleným kouzlem, takže slyšel hlasy a věřil že - že ho čeká zkáza, nebo tak něco, co?"
"Kolikrát to mám ještě opakovat?" řekl Harry a jeho hlas zesiloval stejně jako jeho zlost, "To jsem nebyl já! To byli mozkomorové!"
"To byli - co že to bylo za pitomost?"
"Moz - ko - mo - ro - ve," slabikoval Harry pomalu, "dva." "A kdo jsou to ksakru ti mozkomorové?"
"Strážci Azkabanu, vězení pro čaroděje," řekla teta Petunie.
Trvalo to dvě sekundy zvonivého ticha, než si teta Petunie přitiskla ruku na ústa, jako by právě řekla sprosté slovo. Strýc Vernon na ni nevěřícně zíral. Harry také. Paní Figgová byla jedna věc - ale teta Petunie?
"Jak to víš?" zeptal se ohromeně.
Teta Petunie vypadala, že překvapila i sama sebe. Omluvně se podívala na strýce Vernona a pak spustila ruku a odhalila tak koňské zuby.
"Slyšela jsem toho - hrozného chlapa - jak jim o nich říkal - ale to bylo před hodně lety," řekla přerývaným hlasem.
"Jestli myslíš moji mámu a tátu, proč nepoužíváš jejich jména?" zeptal se jí hlasitě Harry, ale Petunie ho ignorovala. Vypadala velmi nervózně.
Harry byl v šoku. Nepočítáme-li jeden dávný výbuch, kdy teta Petunie ječela, že jeho matka byla cvok, nikdy ji neslyšel o své sestře mluvit. Nikdy by byl neřekl, že si zapamatuje takovouhle informaci o světě magie, zvlášť po těch letech, kdy napřela veškerou svou energii na předstírání, že ten svět neexistuje.
Strýc Vernon otevřel ústa, zase je zavřel, znovu otevřel a znovu zavřel a nakonec, když si vzpomněl, jak se mluví, otevřel ji potřetí a zakrákal: "Takže - takže - oni - oni - ehh - opravdu existují - ti - mozkomo-co-to?"
Teta Petunie přikývla.

Strýc Vernon koukal střídavě na ni, na Dudleyho, na Harryho a zase zpátky, jako by doufal, že někdo vykřikne "Apríl!" Protože se tak nestalo, opět otevřel pusu, ale byl ušetřen nutnosti hledat slova, neboť přiletěla další sova. Prosvištěla oknem jako opeřená dělová koule a s rámusem přistála na kuchyňském stole, až sebou všichni Dursleyovi trhli. Harry roztrhl úředně vypadající obálku.
"Už dost - těch - sov," zahuhlal strýc Vernon nepřítomně a zavřel okno.
Vážený pane Pottere,
Toto je dodatek k našemu dopisu, odeslanému před přibližně dvaceti minutami. Ministerstvo kouzel přehodnotilo své rozhodnutí zničit vaši hůlku. Můžete si ji ponechat až do disciplinárního řízení, které se uskuteční dvacátého srpna a na kterém bude učiněno oficiální rozhodnutí. Vzhledem k proběhnutému jednání s ředitelem Bradavické školy čar a kouzel se věc s Vaším vyloučením ze školy odkládá na totéž datum. Do té doby pokládejte své vyloučení za podmínečné. S pozdravem
Vaše
Mafalda Hopkirková
Úřad nepovoleného používání kouzel Ministerstvo kouzel
Harry si dopis přečetl celkem třikrát. Zoufalství ho trochu opustilo, protože teď už vyloučení nebylo definitivní, ale o nějaké větší úlevě se nedalo mluvit. Všechno záviselo na slyšení, které mělo proběhnout v srpnu.
"No?" zeptal se strýc Vernon a vrátil tak Harryho do reality, "co je to tentokrát? Odsoudili tě k něčemu? Máte u vás trest smrti?" dodal s nadějí v hlase
"Budu se muset dostavit na slyšení." "A tam se dozvíš trest?" "Předpokládám, že ano."
"Tak to mám ještě naději," komentoval to strýc Vernon.
"No, jestli je to všechno," zvedl se Harry. Toužil být chvíli sám, aby mohl přemýšlet a možná poslat dopis Ronovi, Hermioně nebo Siriusovi.
"NE, TO TEDA SAKRA NENÍ VŠECHNO," zavyl Vernon, "SEDNI SI!" "Co ještě?" ozval se netrpělivě Harry.
"DUDLEY!" zařval strýc Vernon, "chci vědět, co přesně se stalo mému synovi!" "FAJN!" zařval Harry v odpověď a hůlka, kterou stále svíral v ruce, na jeho rozzuřenou náladu zareagovala malou sprškou červených a zlatých jiskřiček. Všichni tři Dursleyové sebou trhli.
"Dudley a já jsem byli v uličce mezi Magnoliovou a Vistáriovou ulicí," mluvil rychle Harry a snažil se ovládnout, "Dudley mě provokoval, tak jsem na něj vytáhnul hůlku, ale nepoužil jsem ji. Pak se objevili dva mozkomorové -"
"Ale CO jsou to mozkomoři," chtěl vědět Vernon, "co DĚLAJÍ?"
"Už jsem říkal - vysávají z lidí štěstí. A když dostanou příležitost, políbí tě -" "Políbí," nevěřil strýc Vernon, "políbí?"
"Oni tak říkají tomu, když ti ústy vysávají duši." Teta Petunie tiše zakvičela.
"Jeho duši? Ale tu jeho nevzali - ještě pořád má -"
Pevně Dudleyho objala a zatřásla jím, zřejmě aby se přesvědčila, že jeho duše stále ještě hrká vevnitř.
"Jistěže nevysáli jeho duši, kdyby to udělali, to byste poznali," vysvětloval Harry vyčerpaně. "Nandal's jim to, viď, synku?" řekl strýc Vernon hlasitě, jako muž, který se snaží dostat konverzaci zpět na rovinu, ve které se dokáže pohybovat, "hezky bum-bác…"

"Na mozkomory neplatí bum-bác," zavrčel Harry skrz stisknuté zuby. "Proč je teda v pořádku?" vybouchl strýc Vernon, "proč není vysátej?" "Protože jsem použil kouzlo Patronus - "
VHÚÚŠ. Skřípání drápů, svištění křídel, obláček prachu - čtvrtá sova vrazila do kuchyně skrz krb.
"PRO RÁNY BOŽÍ!" zuřil strýc Vernon a rval si knír, což už hodně dlouho nedělal, "TADY
NEBUDOU ŽÁDNÝ SOVY, TO NEBUDU TOLEROVAT, ŽÁDNÝ SOVY!"
Ale to už Harry odvazoval ze soví nožky ruličku pergamenu. Byl přesvědčen, že to musí být dopis od Brumbála, který mu vše vysvětlí - mozkomory, paní Figgovou, co chystá ministerstvo, jak se mu podařilo to vyřešit - takže byl snad poprvé v životě zklamaný z toho, že vidí Siriusův rukopis. Ignoruje strýce Vernona a jeho nadávky na sovy, přečetl si zprávu.

Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola II. Banda sov část 1.

7. března 2017 v 17:00 | Joanne K. Rowlingová
Kapitola druhá
Banda sov
"Co?" zeptal se Harry inteligentně.
"On si odešel!" prskala paní Figgová, lomíc rukama, "odešel za někým kvůli pár kotlíkům, které spadly z koštěte! Varovala jsem ho, že ho zaživa stáhnu z kůže, jestli to udělá, a teď se na to koukni! Mozkomorové! Ještě že jsem nasadila pana Tibbiese! Ale nemáme čas tu postávat, honem, musíme tě hned dostat zpátky. Těch potíží, co tohle způsobí! Já ho zabiju!" "Ale -" zjištění, že bláznivá, kočkami posedlá sousedka ví, co jsou to mozkomorové, bylo neméně šokující než je potkat na ulici. "Vy jste - vy jste čarodějka?"
"Ano, ale jen moták, takže ti těžko můžu pomáhat proti mozkomorům, což Mundungus dobře ví. Nechal tě úplně samotného, bez dozoru, přestože jsem ho varovala -"
"Ten Mundungus mě sledoval? Moment - tak to byl on! To byl on, kdo se přemisťoval přímo u našeho domu!"
"Ano, ano, ano, ale naštěstí jsem zrovna měla pana Tibbiese pod autem, a ten mě přišel varovat, ale když jsem dorazila k vašemu domu, byl jsi pryč - a teď - co tomu řekne Brumbál? Ty!" křikla na Dudleyho, který stále netečně ležel na zemi, "zvedni ten svůj tlustý zadek ze země, rychle!"
"Vy znáte Brumbála?" zíral na ni Harry.
"Jistěže znám Brumbála, kdo by ho neznal? Ale pojď už, k ničemu ti nebudu, kdyby se vrátili, umím akorát tak proměnit čajový sáček."
Sehnula se, stiskla jednu z Dudleyho tlustých paží a zatahala za ni. "Slyšíš, zvedni se, ty neužitečná hroudo, zvedni se!"
Ale Dudley se buď nechtěl nebo nemohl pohnout. Zůstal na zemi, klepal se, ve tváři byl úplně šedivý a rty měl pevně přitisknuté k sobě.
"Já se o to postarám." Harry zabral a s velkým úsilím se mu podařilo postavit ho na nohy. Dudley vypadal, že každou chvíli omdlí. Jeho malá prasečí očička se protáčela v důlcích a na tváři měl kapky potu; v momentě, kdy ho Harry pustil, nebezpečně se zakymácel.

"Hoď sebou!" začínala paní Figgová pomalu propadat hysterii.
Harry si přetáhl Dudleyho ruku přes rameno a vlekl ho k silnici. Paní Figgová poskakovala vpředu, nahlížejíc opatrně za každý roh.
"Měj hůlku připravenou," připomínala Harrymu, když došli na Vistáriovou ulici. "Pokud pomineme zákon o utajení, i tak vypukne peklo. Co se týče zákazu používání kouzel pro nezletilé čaroděje, tak tohle je přesně to, čeho se Brumbál obával - co to je tamhle na konci ulice? Aha, to je pan Prentice… Neschovávej tu hůlku, neříkala jsem ti snad, že jsem jako pomoc na nic?"
Držet hůlku a zároveň táhnout Dudleyho nebylo zrovna snadné. Harry netrpělivě dloubnul bratrance do žeber, ale zdálo se, že Dudley ztratil veškerou vůli pohybovat se. Visel Harrymu přes rameno, velké těžké nohy táhl za sebou.
"Proč jste mi neřekla, že jste čarodějka, paní Figgová?" ptal se Harry, těžce oddychuje ve snaze udržet se na nohou. "Po celou tu dobu, co jsem chodil kolem vašeho domu - proč jste něco neřekla?"
"Brumbálův příkaz. Měla jsem tě hlídat, ale nic neříkat, byl jsi moc malý. Je mi líto, že jsem nebyla trochu vstřícnější, ale Dursleyovi by tě u mě už nikdy nenechali, kdyby si mysleli, že ti to působí radost. Nebylo to lehké… Ale můj ty skutku," zalomila opět rukama, "až se tohle Brumbál dozví - jak jen mohl Mundungus odejít, měl mít službu do půlnoci - kde jen je? Jak Brumbálovi řeknu, co se stalo? Neumím se tam nijak přenést."
"Mám sovu, můžete si ji půjčit," zasípal Harry a přemýšlel, jestli jeho páteř pod Dudleyovou vahou vydrží nebo ne.
"Harry, ty mi nerozumíš! Brumbál bude muset jednat tak rychle, jak je to jen možné, ministerstvo má své vlastní způsoby, jak detekovat nepovolené použití magie, už to určitě vědí, věř mi."
"Ale já jsem se musel zbavit mozkomorů, potřeboval jsem použít magii - budou se spíš starat o to, kde se vzali mozkomoři ve Vistáriové ulici, ne?"
"Chlapče, přála bych si, aby to tak bylo, ale bojím se - MUNDUNGUSI FLETCHERE, JÁ TĚ ZABIJU!"
Odpovědí jí bylo hlasité prásknutí, vzduchem zavanul silný zápach alkoholu a tabáku a objevil se neoholený muž v potrhaném plášti. Měl krátké nohy do O, dlouhé rozježené nazrzlé vlasy a krví podlité oči s velkými váčky, díky kterým připomínal psa baseta. Držel stříbřitý balíček, který podle Harryho evidentně kdysi býval neviditelným pláštěm.
"Co je, Figgy?" řekl, kmitaje očima z paní Figgové na Harryho a Dudleyho, "jak to, že nejseš v utajení?"
"Já ti dám utajení," zavřeštěla paní Figgová, "mozkomorové, ty jeden zbytečnej starej zlodějskej pobudo!"
"Mozkomoři?" opakoval Mundungus, jat hrůzou, "mozkomoři, tady?"
"Ano, tady, ty bezcená hroudo netopýřích bobků," pokračovala rozzuřeným hlasem paní Figgová, "mozkomorové napadli chlapce zrovna o tvojí službě!"
"No nazdar," pípl Mundungus slabě a nepřestával střídavě sledovat Harryho a čarodějku, "no nazdar, a já -"
"A ty sis byl kupovat kradený kotlíky! Neříkala jsem ti, abys nikam nechodil? Neříkala jsem ti to?"
"Já - no, já -" Mundungus vypadal opravdu zoufale, "byla to fakt dobrá příležitost, chápeš -" Paní Figgová zvedla ruku se síťovkou a praštila s ní Mundunguse přes hlavu; podle cinkavého zvuku, který se ozval, byla síťovka plná plechovek s kočičím žrádlem.
"Au - 'di s tim - 'di s tim, ty bláznivá stará bábo! Někdo to musí říct Brumbálovi!"
"Ano, to musí," ječela paní Figgová, mlátíc v pravidelném rytmu síťovkou Mundunguse přes všechna místa, na která dosáhla, "a - to - bys - měl - udělat - ty - a - můžeš - mu - rovnou - říct - proč - jsi - tady - nebyl - když - jsme - tě - potřebovali!"

"Nech toho!" bránil se Mundungus a rukama si chránil hlavu, "už jdu, už jdu!" A zase zmizel za doprovodu hlasitého prásknutí.
"Doufám, že ho Brumbál zavraždí" řekla pomstychtivě paní Figgová, "a teď pojď, Harry, na co čekáš?"
Harry se rozhodl neplýtvat dechem na tak zbytečné sdělení, jako že se sotva drží na nohou, raději si polomrtvého Dudleyho nadhodil na rameni a pokračoval v chůzi.
"Dovedu tě ke dveřím," řekla paní Figgová, když zahnuli do Zobí ulice, "pro případ, že by tu ještě nějací byli… Ach, to je hrůza, katastrofa… A tys s nimi musel bojovat úplně sám… A Brumbál nám nakázal, že tě nesmíme za žádnou cenu nechat použít magii… No, nebudeme plakat nad rozlitým lektvarem…"
"Takže," funěl Harry, "Brumbál… mě nechal… sledovat?"
"No jistě," odpověděla netrpělivě paní Figgová, "to sis myslel, že tě po tom, co se stalo v červnu, nechá jen tak samotného? Dobrý bože, chlapče, řekli mi, že jsi docela inteligentní… Dobře… Tak běž dovnitř a zůstaň tam," řekla, když se ocitli před číslem pět. "Předpokládám, že se s tebou v dohledné době někdo spojí."
"Co budete dělat?" zeptal se Harry rychle.
"Půjdu přímou cestou domů," otřásla se paní Figgová při pohledu na potemnělou ulici, "a budu čekat na instrukce. Jen hlavně zůstaň v domě. Dobrou noc."
"Počkejte, nechoďte ještě! Chtěl bych vědět -"
Ale paní Figgová už pelášila pryč, obrovské boty jí pleskaly o chodidla, plechovky v síťovce cinkaly.
"Počkejte!" zavolal Harry. Chtěl se zeptat na milión věcí; ale během několika vteřin spolkla paní Figgovou tma. Harry si naposled nadhodil Dudleyho a vydal se na bolestivě pomalou cestu po chodníčku ke dveřím čísla čtyři.
Světlo v chodbě bylo rozsvícené. Harry zastrčil hůlku za džínsy, zazvonil a sledoval, jak silueta tety Petunie, vlnící se na skle venkovních dveří, roste.
"Dudloušku! No konečně, už začínalo být pomalu - pomalu - Dudley, co se stalo!" Harry se podíval na Dudleyho a vyklouzl zpod jeho ruky v tu pravou chvíli. Dudley se zakýval, ve tváři úplně zelený a pak otevřel ústa a pozvracel celou rohožku. "Dudloušku! Dudloušku, co se ti stalo? Vernone? VERNONE!"
Harryho strýc přiklusal z obývacího pokoje, mrožím knírem znepokojeně mrskal sem a tam, což dělal vždycky, když byl rozčilený. Společně s Petunií dotáhli nemohoucího Dudleyho dovnitř, pečlivě se vyhýbajíce nechutné kaluži.
"On je nemocný, Vernone!"
"Co se ti stalo, synku? Dala ti paní Polkissová nějaký nový čaj?" "Proč jsi celý zamazaný, miláčku? Ležel jsi na zemi?"
"Počkat - nepřepadl tě někdo, synku?" Teta Petunie zaječela.
"Zavolej na policii, Vernone! Zavolej na policii! Dudloušku, miláčku, řekni něco mamince! Co ti udělali?"
Ve všem tom zmatku si nikdo nevšímal Harryho, což mu perfektně vyhovovalo. Podařilo se mu protáhnout se do chodby, než strýc Vernon zavřel dveře, a zatímco Dursleyovi vyváděli, tiše se přesunul po schodech do pokoje.
"Kdo to udělal, synku? Řekni nám jména. Neboj se, my je dostaneme." "Psst! Chce nám něco říct, Vernone! Co je to, Dudloušku? Řekni mamince!" Harry stál na nejspodnějším schodě, když Dudley konečně promluvil. "On."
Harry ztuhl, nohu na schodě, připraven na explozi. "KLUKU! POJĎ SEM!"

S pocitem děsu a zlosti zároveň opustil Harry schody a pomalu se vydal do kuchyně za Dursleyovými.
Pečlivě uklizená kuchyň v porovnání s temnotou venku přímo zářila. Teta Petunie posadila Dudleyho do křesla; ten vypadal pořád dost zeleně a nedobře. Strýc Vernon probodával Harryho nebezpečně zúženýma očima.
"Co jsi udělal mému synovi?" zeptal se s výhružným zavrčením. "Nic," odpověděl Harry, ačkoliv věděl, že mu strýc nebude věřit.
"Co ti udělal, Dudloušku?" zeptala se Petunie rozechvěle a snažila se houbou očistit Dudleyho koženou bundu, "bylo to - tamto? Použil tu věc?"
Dudley pomalu a roztřeseně kývl.
"Neudělal jsem to!" řekl Harry ostře, když teta Petunie zavyla a strýc Vernon zaťal pěsti. "Já jsem mu nic neudělal, já ne, to byli -"
Přesně ten moment si vybrala velká sova k proletění oknem přímo do kuchyně. Těsně minula Vernonovu hlavu, obletěla kuchyň, upustila velkou pergamenovou obálku Harrymu k nohám, ladně vybrala zatáčku kolem ledičky a opět zmizela nad zahradou.
"SOVY!" zařval strýc Vernon a žíla na jeho spánku zlostně pulsovala, když s hlasitým bouchnutím zavřel okno, "ZASE SOVY! V TOMHLE DOMĚ UŽ NECHCI NIKDY VIDĚT
ŽÁDNÉ SOVY!"
Ale to už Harry trhal obálku a vytahoval dopis a srdce mu bilo až v krku.
Vážený pane Pottere,
Dostali jsme hlášení, že jste použil kouzlo Patronus dnes večer v devět hodin dvacettři minut v oblasti obydlené mudly a navíc v přítomnosti mudly. Tento závažný přestupek proti zákazu používání kouzel nezletilými čaroději mimo školu byl potrestán vyloučením z Bradavické školy čar a kouzel. Očekávejte v dohledné době v místě svého bydliště návštěvu pracovníků ministerstva, kteří se postarají o zničení vaší hůlky. Jelikož jste už jednou obdržel oficiální varování za první přestupek, musíme vám s politováním oznámit, že očekáváme vaši přítomnost u disciplinárního řízení na ministerstvu kouzel, dvanáctého srpna v devět hodin. S pozdravem
Vaše
Mafalda Hopkirková
Úřad nepovoleného používání kouzel Ministerstvo kouzel
Harry si dopis přečetl dvakrát a ani nevnímal, že strýc a teta pořád mluví. Skrze pocit chladné tuposti, který se mu usídlil v hlavě, to neproniklo. Jen jedna věc pronikla do jeho vědomí jako jedovatý šíp - byl vyloučen z Bradavic. Bylo po všem. Už se tam nikdy nevrátí.
Podíval se na Dursleyovy. Strýc Vernon byl brunátný v obličeji, řval a mával pěstmi; teta Petunie objímala Dudleyho, který už zase zvracel.
Harryho omráčený mozek se opět probral.
Očekávejte v dohledné době v místě svého bydliště návštěvu pracovníků ministerstva, kteří se postarají o zničení vaší hůlky.
Na to byla jediná možná reakce - musel utéct, a to hned. Kam půjde, Harry nevěděl, ale jedním si byl jist - v Bradavicích nebo venku, hůlku prostě potřeboval. Vytáhl ji z kalhot a otočil se k odchodu.
"Kam si myslíš, že jdeš?" ječel strýc Vernon. Když Harry nereagoval, vskočil mu do cesty. "Ještě jsem s tebou neskončil, kluku!"
"Jdi mi z cesty," řekl tiše Harry.
"Zůstaneš tady a vysvětlíš mi, jak je možné, že můj syn ..."

Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola I. Šílený Dudley část 2.

6. března 2017 v 17:00 | Joanne K. Rowlingová
Pokračování 1. části Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola I. Šílený Dudley

Dudley byl pořád ještě pěkně tlustý, ale rok tvrdé diety a nový koníček na jeho postavě přesto zanechaly stopy. Jak vykládal strýc Vernon každému, kdo byl ochoten poslouchat, Dudley se nedávno stal středoškolským juniorským šampiónem v boxu. Díky tomu vznešenému sportu, jak to Vernon nazýval, vypadal teď Dudley ještě hrozivěji než Harrymu připadal v dobách, kdy chodili na základku a on sloužil Dudleymu jako první cvičný boxovací pytel. Harry se sice svého bratrance už nebál, ale stejně si nemyslel, že to, že se Dudley učí mlátit ještě tvrději a přesněji, je důvodem k oslavě. Všechny děti ze sousedství se ho bály - dokonce víc, než "toho Potterovic kluka", před kterým byli varováni coby před drsným chuligánem z Nápravného domova svatého Brutuse pro nevyléčitelné mladé delikventy.

Harry pozoroval, jak siluety přecházejí trávu a přemýšlel, koho asi dnes večer zmlátili. Otočte se, napadlo Harryho, jak se tak na ně díval. Pojďte sem… otočte se… sedím tady úplně sám… pojďte si to zkusit…
Kdyby ho Dudleyho kamarádi viděli, zamířili by přímo k němu, a co by pak udělal Dudley? Nechtěl by určitě ztratit tvář, ale zároveň by se bál Harryho provokovat; byla by určitě obrovská legrace sledovat Dudleyho dilema, dráždit ho a dívat se, jak se nedokáže zmoci k odpovědi… A kdyby někdo z ostatních Harryho zkusil praštit, byl připraven - měl svoji hůlku. Kéž by se pokusili… Rád by si teď odventiloval svoji frustraci na chlapcích, kteří mu dělali ze života peklo.
Ale neotočili se, nespatřili ho, byli už skoro u plotu. Harry potlačil nutkání na ně zavolat, ale vyhledávat trable nebyl dobrý nápad… Nesmí přece používat magii… Riskoval by, že ho vyloučí ze školy.
Hlasy Dudleyho gangu se ztratily v dálce, jak mířili po Magnoliové cestě.
Vidíš, Siriusi, pomyslel si Harry zasmušile. Nic zbrklého. Dávám si pozor. Přesný opak toho, co jsi udělal ty.
Protáhl si nohy. Teta Petunie a strýc Vernon byli toho názoru, že kdykoliv se Dudley objeví doma, je to dostatečně včas - kdykoliv potom už je ovšem pozdě. Vernon vyhrožoval Harrymu, že ho zamkne v přístěnku, pokud ještě někdy přijde později než Dudley, takže Harry zívl a, pořád ještě s podmračeným čelem, vyrazil k bráně parku.
Magnoliová cesta byla, stejně jako Zobí ulice, plná velkých hranatých domů s perfektně posekanými trávníky, které patřily velkým, hranatým majitelům jezdícím v čistých autech, podobných tomu Vernonovu. Harrymu se Kvikálkov víc líbil v noci, když na něj padla tma, do které jako drahokamy zářila okna s různobarevnými závěsy a navíc odnikud neslyšel žádné poznámky o svém "kriminálnickém" vzhledu. Šel rychle, takže v polovině Magnoliové cesty dohonil Dudleyho partu; loučili se v odbočce do Magnoliové ulice. Harry se schoval ve stínu velkého šeříku a čekal.
"…kvičel jako prase, že jo?" říkal Malcolm a ostatní se chechtali.
"Pěknej pravej hák, Velkej Dé," řekl Piers. "Zase zejtra touhle dobou?" zeptal se Dudley.
"U mě doma, naši budou pryč," odpověděl Gordon. "Takže se uvidíme."
"Čau, Dude!" "Zatím, Velkej Dé!"
Harry počkal, až se všichni rozejdou a když se hlasy rozplynuly, zamířil přes roh do Magnoliové ulice a brzy dohnal Dudleyho, který se pomalu loudal vpřed a něco si pro sebe hučel.
"Hej, Velkej Dé!" Dudley se otočil.

"Oh," zavrčel, "to jsi ty."
"Jak dlouho už je z tebe Velkej Dé," zeptal se Harry. "Sklapni," zavrčel Dudley a odvrátil se.
"Bezva přezdívka," pokračoval Harry s veselým šklebem a srovnal s ním krok. "Ale pro mě budeš pořád Dudloušek."
"Říkám SKLAPNI," řekl Dudley a jeho šunkovité ruce se zaťaly v pěst. "Copak kluci nevědí, že ti tak máma říká?"
"Zavři klapačku."
"Jí taky neříkáš, aby sklapla. Co třeba Tykvička nebo Můj Malý Dudlínek, tak ti můžu říkat?" Dudley neříkal nic, potlačení touhy Harryho praštit ho zřejmě stálo veškeré sebeovládání. "Tak kohopak jsi dnes v noci zmlátil," pokračoval Harry a jeho úšklebek se vytratil, "další desetileté dítě? Vím, že před dvěma dny to byl Mark Evans -"
"Říkal si o to," zachrčel Dudley. "Nepovídej?"
"Byl drzej."
"Ano? Řekl něco jako že vypadáš jako prase, které naučili chodit po zadních nohách? Protože to není drzost, Dude, to je pravda."
Svaly na Dudleyho čelisti sebou zaškubaly. Harrymu to přineslo obrovské uspokojení, věděl, že Dudley musí úplně zuřit; cítil se, jako by všechny své frustrace přenášel na bratrance, což byla vlastně jediná možnost, kterou měl.
Zabočili dolů uličkou, kde Harry poprvé potkal Siriuse a která byla zkratkou mezi Magnoliovou a Vistáriovou ulicí. Byla prázdná a temnější, než ostatní ulice, protože tu nebyly žádné lampy. Zeď garáže na jedné straně a vysoký plot na druhé byly dokonalou izolací od okolí.
"Myslíš si, že jsi s tou věcí frajer, co," řekl Dudley po pár vteřinách. "S jakou věcí?"
"S tou věcí, co schováváš." Harry se zase zašklebil.

"Nejsi tak hloupej, jak vypadáš, co? Ale připouštím, že kdybys byl, nedokázal bys asi mluvit a chodit zároveň."
Harry vytáhl hůlku. Dudley se na ni úkosem podíval.
"Nesmíš ji použít," řekl, "vím, že nesmíš. Vyhodili by tě z ty vaší pitomý školy." "Jak víš, že se pravidla nezměnila, Velkej Dé?"
"Nezměnila," zopakoval Dudley, ale neznělo to moc přesvědčeně. Harry se tiše zasmál.
"Nemáš na to, aby ses do mě pustil bez tý věci, co?" zavrčel Dudley.
"Kdežto ty potřebuješ bandu čtyř kamarádů, než si troufneš zmlátit desetiletého kluka. Co ten tvůj boxerský titul, co o něm pořád mluvíš? Kolik bylo tvému soupeři? Sedm? Osm?"
"Bylo mu šestnáct, abys věděl," odsekl Dudley, "a když jsem s ním skončil, byl ještě dvacet minut mimo, a to byl dvakrát tak těžkej jako ty. Jen počkej, až řeknu tátovi, žes mi vyhrožoval tou věcí -"
"No ano, poběžíme za tatínkem! Snad se jeho malý boxerský šampiónek nebojí Harryho hůlky?"
"V noci tě nějak opouští odvaha, co," kontroval Dudley.
"Tohle je noc, Dudloušku. Když se udělá všude takhle tma, tak tomu říkáme noc." "Myslel jsem, když jsi v posteli!"
Dudley se zastavil a Harry také a dívali se na sebe.
Podle toho, co ve tmě viděl, Dudleyho tvář nabyla triumfálního výrazu.
"Cos tím myslel, že mě v posteli opouští odvaha?" zeptal se Harry klidně, "čeho bych se měl bát, polštářů nebo co?"
"Minulou noc jsem tě slyšel," vydechl Dudley, "mluvil jsi ze spaní. Sténal jsi."
"Co tím myslíš?" řekl Harry a v břiše cítil podivný chlad. Minulou noc opět ve snu navštívil ten hřbitov.
Dudley se posupně zasmál a pak napodobil vysoký, pištivý hlas: "Nezabíjej Cedrika! Nezabíjej Cedrika! Kdo je to Cedrik, tvůj kluk?"

"Já - ty lžeš," řekl Harry automaticky. Ale v puse měl sucho, věděl, že Dudley nelže - jak jinak by o Cedrikovi věděl?
"Tati! Pomoc, tati! On mě zabije, tati! Buhehe…" "Sklapni," řekl Harry tiše, "sklapni, Dudley, varuju tě."
"Pomoz mi, tati! Mami, prosím tě, pomoz mi! Zabil Cedrika! Tati, pomoz mi! On mě - Nemiř na mě tou věcí!"
Dudley zacouval do zdi. Harry mu mířil hůlkou přímo na srdce. Cítil přitom těch dlouhých čtrnáct let, kdy ho Dudley terorizoval - co by za to dal, kdyby teď mohl Dudleyho proklít, aby se domů musel plazit jako hmyz, s hlavou úplně prázdnou, s trčícími tykadly…
"Už o tom nikdy nemluv," zavrčel Harry, "rozuměls mi?" "Dej to ode mě pryč!"
"Ptal jsem se, rozuměls mi?" "Dej to pryč!" "ROZUMĚLS MI?"
"DEJ TU VĚC PRYČ -"
Dudley podivně zalapal po dechu, jako kdyby ho polili ledovou vodou.
S nocí se něco stalo. Indigová obloha, pokrytá hvězdami, úplně zčernala, všechno světlo - hvězdy, měsíc, i mlhavá záře lamp - se kamsi vytratilo. Vzdálený rachot aut a šumění stromů ztichlo. Vlahý večer byl náhle krutě ledový. Byli obklopeni totální, neprůstupnou a tichou temnotou, jako kdyby nějaký obr přikryl celou ulici tlustým, studený pláštěm a oslepil je. Na okamžik si Harry myslel, že nechtěně provedl kouzlo, ačkoliv tomu vzdoroval, jak jen mohl - ale potom mu došlo, že nemá dost síly na to, aby zhasl hvězdy. Rozhlížel se kolem, ale ať se snažil jako chtěl, nic neviděl, temnota zacláněla jeho oči jako nehmotný závoj. Dudleyho vystrašený hlas prolomil nicotu.
"C-co to d-děláš? N-nech toho!"
"Já jsem nic neudělal. Zmlkni a nehýbej se!" "J-já nic n-nevidím! Já jsem oslepnul -!" "Řekl jsem zmlkni!"
Harry stál úplně nehybně, jen očima sledoval neviditelné okolí. Zima byla tak intenzivní, že se celý třásl, na rukách měl husí kůži a vlasy na zátylku se mu ježily - otevřel oči co nejvíce mohl, ale nebylo to k ničemu, stále nic neviděl.
To bylo nemožné… Nemohli tu být… Ne v Kvikálkově… Nastražil uši; zaslechl by je dřív, než by je uviděl…
"Já - já to řeknu t-tátovi," kňučel Dudley, "K-kde jsi? Co to d-dě-" "Budeš zticha?" syčel Harry, "pokouším se poslou-"
Ale hned ztichl. Zaslechl přesně to, čeho se obával.
Něco bylo v uličce kus od nich, něco, co dlouze, chrčivě a skřípavě dýchalo. Harry stál bez hnutí v mrazivém vzduchu a cítil dotek nepopsatelné hrůzy.
"P-přestaň! N-nech t-toho! Já t-tě praštim, p-přísáhám, že tě praš-" "Dudley, drž-"
BUM.
Na Harryho hlavu dopadla pěst a ta rána ho doslova zvedla ze země. Před očima se mu zamíhaly mžitky. Již podruhé tento večer Harry cítil, jako by se jeho hlava rozskočila vejpůl; v příští chvíli tvrdě přistál na zemi a hůlka mu vypadla z ruky.
"Dudley, ty pitomče," zaječel, oči zaslzené bolestí, a vyškrábal se na kolena, zuřivě prohmatávaje temnotu kolem sebe. Slyšel, jak Dudley utíká a naráží při tom do plotu.
"DUDLEY, VRAŤ SE! BĚŽÍŠ PŘÍMO K NIM!"
Ozvalo se strašlivé zaječení a Dudleyho kroky utichly. V tu chvíli pocítil Harry plíživý chlad přímo za sebou, což mohlo znamenat jen jednu věc. Bylo jich víc.
"DUDLEY, DRŽ KLAPAČKU ZAVŘENOU! DĚLEJ, CO CHCEŠ, ALE BUĎ ZTICHA!" opakoval Harry nepřítomně, zatímco jeho ruce poletovaly nad zemí jako pavouci. "Kde jsi - hůlko - no tak - lumos!"
Vyřkl kouzlo automaticky, potřeboval světlo, aby mu pomohlo hledat - a k jeho velké úlevě se hůlka rozzářila kousek od jeho pravé ruky. Harry ji popadl, vyskočil na nohy a otočil se. A obrátil se mu žaludek.
Blížila se k němu vysoká postava v kápi, poletující kousek nad zemí, bez nohou, bez tváře, nasávající temnotu kolem sebe.
Harry couvnul a zvedl hůlku. "Expecto patronum!"
Ze špičky hůlky vyletěl stříbřitý obláček a mozkomor zpomalil, ale kouzlo nepracovalo tak, jak by mělo; Harry couval dál, zakopávaje o vlastní nohy, zatímco mozkomor se stále přibližoval, ovládla ho panika - soustředil se -
Zpod černé róby se vynořil pár šedých, slizkých pařátů a natahoval se po něm. Harryho uši zaplnil hlasitý šum.
"Expecto patronum!"
Jeho vlastní hlas zněl tiše a vzdáleně. Další stříbrný obláček, menší než ten poslední, vyletěl z hůlky - nedokázal to, kouzlo nezabíralo.
V hlavě mu duněl smích, strašlivý, pištivý smích; cítil odporný zápach mozkomorova ledového dechu ve svých vlastních plicích, topil se v něm… Nějakou šťastnou myšlenku… Ale žádnou nenašel… Mozkomorovy ledové prsty se svíraly kolem jeho hrdla, rezavý smích byl stále hlasitější a do něj duněl hlas: pokloň se smrti, Harry… Možná to ani nebude bolet… Ale nevím, nikdy jsem neumíral…"
Už nikdy neuvidí Rona a Hermionu -
Jejich tváře vtrhly do jeho myšlenek, zatímco bojoval o vzduch.
"EXPECTO PATRONUM!"
Z hůlky vyletěl stříbrný mrak a jeho konce, které měly podobu parohů, vrazily do mozkomora v místě, kde lidé mají srdce; odhodilo ho to dozadu, jako by nic nevážil, a když jelen skočil vpřed, mozkomor zmizel do noci jako netopýr.
"TUDY!", křikl Harry na jelena. Otočil se a utíkal uličkou dolů, svítící hůlku před sebou. "DUDLEY? DUDLEY!"
Neuběhl ani tucet kroků, když je našel; Dudley, stočený do klubíčka, ležel na zemi, tvář přikrytou rukama. Druhý mozkomor se shýbal nad ním, svíral jeho zápěstí ve svých oslizlých
rukách, roztahuje je pomalu, skoro láskyplně, od sebe, a už se skláněl, jako by chtěl Dudleyho políbit.
"NA NĚJ!" zařval Harry a stříbrný jelen se s rámusem prohnal kolem něj. Mozkomorova neviditelná tvář byla milimetry od Dudleyho, když ho nabraly stříbrné parohy; byl vyhozen vysoko do vzduchu a vzápětí se ztratil jako ten první - rozpustil se ve tmě. Jelen doběhl až na konec uličky a rozplynul se ve stříbrnou mlhu.
Měsíc, hvězdy a lampy se opět probraly k životu. Uličkou zavál vlahý vánek. Stromy v blízké zahradě se rozšuměly a ze silnice byla zase slyšet auta.
Harry zůstal tiše stát, všechny smysly rozechvělé, pomalu se vracel zpět do reality. Po chvíli si všiml, že jeho tričko je tak propocené, až se mu lepí na tělo.
Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Mozkomorové, tady, v Kvikálkově.
Dudley stále ležel na zemi, kňučel a třásl se. Harry se sklonil, aby se podíval, zda bude jeho bratranec schopný vstát, ale pak se za ním ozvaly hlasité rychlé kroky. Instinktivně zvedl hůlku a otočil se, aby popatřil nově příchozímu do tváře.
Byla to paní Figgová, jejich pomatená stará sousedka. Její šedé vlasy trčely ze síťky, kterou měla na hlavě, na ruce se jí houpala síťovka a nohy div nevypadly z tlustých důchodek. Harry promptně schoval hůlku za záda, ale -

"Nedávej ji z ruky, troubo!" vřískla paní Figgová, "co když tu ještě nějací jsou? Já toho Mundunguse Fletchera zabiju!"

Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola I. Šílený Dudley část 1.

5. března 2017 v 17:12 | Joanne K. Rowlingová

Joanne K. Rowlingová


Kapitola první

Šílený Dudley

Nejteplejší den letošního léta se pomalu chýlil ke konci a na velké, hranaté domy v Zobí ulici se snášelo ospalé ticho. Vždycky tak nablýskaná auta stála před domy celá zaprášená a původně smaragdově zelené trávníky usychaly a žloutly - mytí a zavlažování bylo totiž kvůli šetření vodou zakázáno. Obyvatelé ulice, připravení tak o své oblíbené kratochvíle, jimiž leštění aut a zalévání trávníků bezesporu bylo, uchýlili se do svých domů a zotvírali všechna okna v naději, že snad nalákají dovnitř nepřítomný vánek. Jediný člověk, který zůstal venku, byl chlapec ležící v květinovém záhonu před číslem čtyři.
Byl hubený, s černými vlasy a brýlemi na nose a vypadal přesně jako někdo, kdo musel během krátké doby o hodně vyrůst. Měl na sobě potrhané špinavé džíny, vyrudlé staré tričko a podrážka jeho tenisek se pomalu, ale jistě odlupovala. Kvůli jeho vizáži si sousedé Harryho Pottera moc neoblíbili, vesměs to byli lidé, podle nichž by za neupravenost měl zákon stanovit přísné tresty; ale když se dnes večer schoval za velkou hortenzií, byl pro kolemjdoucí prakticky neviditelný. Popravdě řečeno, mohl být odhalen jedině v případě, že by jeho strýc Vernon nebo teta Petunie vystrčili hlavu z okna z obýváku a podívali se přímo dolů.
Za ten nápad by si Harry vlastně zasloužil poblahopřát. Ležet na tvrdé rozžhavené zemi sice nebylo dvakrát pohodlné, ale na druhou stranu na něj nikdo nezíral, neskřípal zuby tak hlasitě, že nebyly slyšet zprávy ani mu nedával hloupé otázky, což se stávalo pokaždé, když se pokusil posadit se se strýcem a tetou v obýváku a koukat se na televizi.
Jako by jeho myšlenky proletěly otevřeným oknem dovnitř, Vernon Dursley náhle řekl: "Zaplaťpámbu, že sem ten kluk přestal pořád strkat nos. Kde vlastně vůbec je?" "Nemám ponětí," odpověděla bez zájmu teta Petunie, "v domě není."
Strýc Vernon zavrčel.
"Koukat se na zprávy…" pronesl kousavě, "zajímalo by mě, co tím ve skutečnosti sledoval. Jako kdyby se normální kluci zajímali o zprávy - Dudley vůbec netuší, co se děje, pochybuju, že vůbec ví, jak se jmenuje předseda vlády! Navíc pochybuju, že by v našich zprávách mohlo být něco o té jejich chásce -"
"Vernone, psst!" řekla Petunie, "okno je otevřené!" "No ano - promiň, drahá."
Dursleyovi zmlkli. Harry slyšel znělku reklamy na cereálie Fruit 'n' Bran, zatímco pozoroval paní Figgovou, divnou, kočky milující starou paní z Vistáriové ulice, jak pomalu přechází kolem. Mračila se a něco si pro sebe bručela.
Harry byl rád, že je schovaný za keřem, protože paní Figgová měla poslední dobou zvyk zvát ho na čaj pokaždé, když ho potkala. Zabočila za roh a ztratila se z dohledu ještě než z okna opět zazněl hlas strýce Vernona.
"Dudley je venku na čaji?"
"U Polkissů," odpověděla Petunie něžným hlasem, "má tolik malých kamarádů, je tak oblíbený…"
Harry málem nepotlačil zakuckání. Dursleyovi byli, co se jejich syna týkalo, úžasně slepí. Bez mrknutí oka spolkli všechny jeho hloupé lži o čaji, na který údajně každý letní večer chodil za různými kamarády ze své party. Harry dobře věděl, že Dudley na žádném čaji nebyl; on a jeho kámoši trávili večery rozbíjením parku pro děti, pokuřováním a házením kamenů na projíždějící auta a procházející děti. Harry je jednou viděl, když se procházel kolem Kvikálkova; celé prázdniny se potloukal po ulicích a prohlížel si noviny, vytažené z odpadkových košů.
K Harryho uším doletí začátek znělky pravidelných večerních zpráv a jeho žaludek udělal salto. Možná dnešní noc - po měsíci čekání - bude ta noc.
"Rekordní počty lidí odjíždějících na dovolenou zaplňují letiště, neboť stávka španělských nosičů zavazadel pod dvou týdnech stále trvá -"
"Já bych je poslal na celoživotní siestu," komentoval strýc Vernon, ale to bylo jedno: Harryho žaludek se zase uklidnil. Kdyby se cokoliv stalo, bylo by to určitě hned jako první zpráva. Smrt a ničení byly vždycky důležitější než uvízlí rekreanti.
Dlouze si oddychl a zadíval se na blankytně modrou oblohu. Každý den tohoto léta to bylo stejné: napětí, očekávání, chvilková úleva a pak opět stoupající napětí; a k tomu ta dotěrná otázka, proč se pořád nic neděje.
Poslouchal dál, pro případ, že by se objevilo nějaké vodítko, něco, čemu by mudlové nepřičítali žádnou důležitost - nevysvětlitelné zmizení nebo podivná nehoda - ale po zprávě o stávce nosičů následovalo sucho na jihovýchodě. ("Doufám, že poslouchá za dveřma!" hulákal strýc Vernon, "on a jeho sprchy ve tři ráno!"), pak vrtulník, který málem havaroval v poli u Surrey a rozvod slavných herců ("Jako kdyby mě ty jejich špinavý aférky zajímaly," rozčilovala se teta Petunie, která rozvod pečlivě sledovala ve všech časopisech, které jí padly do jejích kostnatých rukou).
Harry zavřel oči a hlasatel četl další zprávu: "- a konečně, ovčák Bungy přišel na nový způsob, jak se v létě pořádně zchladit. Bungy, který žije u Pěti per v Barnsley, se naučil vodní lyžování! Podrobněji naše zpravodajka Mary Dorkinsová.."
Harry otevřel oči. Jestliže už došlo na lyžující zvířátka, nic, co by stálo za to slyšet, už se neobjeví. Opatrně se převalil na břicho a zvedl se na kolena a na lokty, aby se mohl odplížit zpod okna.
Urazil asi dva palce, když se ve velmi rychlém sledu událo několik věcí.
Ospalé ticho prolomilo hlasité prásk, jako když vystřelí z pistole; zpod zaparkovaného auta vyletěla kočka a okamžitě zmizela z dohledu; z Dursleyovic obýváku se ozvalo zaječení, hlasitá kletba a zvuk rozbíjeného porcelánu. Harry jako by na ten signál čekal, vyskočil, v tu samou chvíli vytasil z džínů tenkou dřevěnou hůlku - ale ještě než se úplně narovnal, narazil hlavou do otevřeného okna. Výsledná rána způsobila, že teta Petunie zaječela ještě hlasitěji. Harry měl pocit, jako kdyby jeho hlavu něco rozpůlilo. Vrávoral a zamlženým viděním se snažil zaostřit na ulici, aby vypátral zdroj hluku, jenže sotva se trochu probral, z okna se natáhly dvě velké rudé ruce a pevně ho chytily kolem krku.
"Dej - to - pryč!" vrčel mu strýc Vernon přímo do ucha, "Hned. Než - to - někdo - uvidí!" "Pusť mě!" sípal Harry. Několik vteřin se prali, Harry tahal levou rukou za párkovité prsty svého strýce, zatímco pravou pevně třímal zdviženou hůlku; pak, zrovna když bolest v Harryho hlavě pořádně dloubla, Vernon zakvičel a pustil ho, jako by dostal elektrickou ránu. Zdálo se, že do jeho synovce vstoupila neviditelná síla, takže už není možné ho dál udržet. Těžce oddechuje, upadl Harry dopředu přes hortenziový keřík, postavil se a opatrně se rozhlížel. To, co způsobilo to prásknutí, nebylo nikde vidět, ovšem z několika oken okolních domů vykukovaly tváře jejich obyvatel. Harry rychle zastrčil hůlku zpět do kalhot a snažil se vypadat nevinně.
"Krásný večer!" zařval strýc Vernon a zamával paní Číslo Sedm, která na něj zírala zpoza krajkových záclon, "slyšela jste ten výstřel z výfuku? Já a Petunie jsme se pěkně lekli!" Pokračoval v rozdávání přímo maniakálně veselých grimas na všechny strany, dokud všichni zvědaví sousedé nebyli spolehlivě zalezlí, a pak se jeho škleb změnil ve výraz naprosté nenávisti a gestem dal Harrymu najevo, aby se okamžitě vrátil.
Harry popošel o pár kroků vpřed, dávaje dobrý pozor, aby se zastavil těsně před místem, na které ještě Vernonovy natažené ruce, připravené opět škrtit, nedosáhly.
"Cos tím krucinál ty kluku myslel?" tázal se strýc Vernon krákavým hlasem, třesoucím se zlostí.
"Co jsem myslel čím?" odsekl Harry chladně, aniž by se ovšem přestal rozhlížet na všechny strany, doufaje, že přece jen zahlédne toho, kdo měl na svědomí ten divný zvuk.
"Tím kraválem, jako když střílí ze startovní pistole, co jsi dělal přímo před naším -" "Já jsem to nebyl," odpověděl Harry pevně.
Za širokou rudou tváří strýce Vernona se objevil hubený koňský obličej tety Petunie. Byla bílá jako stěna.
"Proč jsi se schovával pod naším oknem?"
"No ano - ano, dobrá otázka, Petunie! Cos dělal pod tím oknem, kluku?"
"Poslouchal jsem zprávy," řekl rezignovaně Harry a jeho strýc s tetou si vyměnili rozzlobené pohledy.
"Poslouchal zprávy! Už zase?"
"No, přece se každý den děje něco nového, že," zkusil to Harry.
"Nehraj to na mě, kluku! Chci vědět, co máš doopravdy za lubem - a už nezkoušej tu blbost s posloucháním zpráv! Ty víš moc dobře, že ten váš spolek -"
"Opatrně, Vernone!" vydechla Petunie, a Vernon ztišil hlas tak, že ho Harry sotva slyšel: "- že oni nikdy v našich zprávách nejsou!"
"To říkáš ty," odpověděl Harry.
Dursleyovi na něj chvíli valili oči a pak teta Petunie řekla: "Jsi malý odporný lhář. Co tedy dělají všechny ty -" a také ztišila hlas, že Harry musel další slovo odezřít, "sovy, když ti nenosí zprávy?"
"Aha!" zašeptal triumfálně strýc Vernon, "a teď jsme tě dostali, kluku! Jako kdybychom nevěděli, že všechny zprávy dostáváš od těch prašivých ptáků!"
Harry na chvíli zaváhal. Tentokrát bylo těžší přiznat pravdu, i když teta se strýcem určitě netušili, jak moc špatně se cítil, když to říkal.
"Ty sovy… mi nenosí zprávy," řekl bezbarvým hlasem. "Tomu nevěřím," zareagovala okamžitě Petunie.

"Ani já ne," přidal se Vernon.
"My víme, že máš něco za lubem," dodala Petunie. "Nejsme tak pitomí, víš," podpořil ji Vernon.
"No, tak to je pro mě zrovna nová zpráva," rozčílil se už Harry a než stihli Dursleyovi zasáhnout, otočil se, přeběhl trávník, přeskočil zídku a vydal se ulicí pryč.
Věděl, že teď bude mít průšvih. Až se vrátí, bude muset čelit tetině a strýcově odvetě za tu drzost, ale teď mu to bylo jedno; zaměstnávaly ho důležitější věci.
Harry si byl jistý, že prásknutí způsobilo kouzlo Přemístění. Byl to přesně tentýž zvuk, který při svém přemisťování dělal domácí skřítek Dobby. Mohl to snad být Dobby, kdo se objevil v Zobí ulici? Mohl ho skřítek zrovna teď sledovat? Jakmile ho to napadlo, otočil se a prohlížel si celou ulici, ale vypadala docela opuštěná a Harry si byl jist, že být neviditelný Dobby neumí.
Šel dál, ani si nevšímal kudy, chodil tudy konečně tak často, že ho nohy samy nesly na jeho obvyklá místa. Co pár kroků se rychle ohlédl přes rameno. Nepochyboval o tom, že zatímco ležel na usychajících begóniích tety Petunie, byl někde poblíž někdo z jeho světa. Proč ho ale nekontaktoval, nechtěl s ním mluvit, proč se teď skrýval?
A pak, jak pocit frustrace stoupal, jeho jistota se pomalu vytrácela.
Možná, že v tom nakonec žádná magie nebyla. Možná, že tak zoufale toužil po sebemenším náznaku kontaktu ze světa, do kterého patřil, že zkrátka reagoval trochu přemrštěně na zcela obvyklé zvuky. Co když to byl třeba zvuk zloděje, vkrádajícího se do sousedního domu?
Harry vnímal tupý pocit, který se usídlil v jeho žaludku a než si to stačil uvědomit, přepadl ho důvěrně známý pocit beznaděje, který se vracel každé léto.
Zítra ráno ho zase v pět ráno vzbudí budík, aby mohl zaplatit sově, která mu nosila Denního věštce - ale mělo to vůbec smysl ho odebírat? Poslední dobou se Harry sotva podíval na
titulní stranu a už noviny odhodil; až si totiž ti pitomci, co noviny řídili, všimnou, že Voldemort je zpátky, stoprocentně to bude na titulní straně a to bylo to jediné, co Harryho zajímalo.
Když měl štěstí, přiletěla i poštovní sova s dopisem od jeho nejlepších kamarádů Rona a Hermiony, ačkoliv naděje, že by se snad nějaká zpráva objevila v některém psaní, už také dávno vzala za své.
Nemůžeme samozřejmě napsat nic o ty- víš -kom… Řekli nám, abychom nepsali nic důležitého, pro případ, že by dopis padl do nepovolaných rukou… Máme dost práce, ale nemůžu ti popisovat detaily… Dost věcí se dalo do pohybu, až se uvidíme, všechno si řekneme…
Ale kdy se konečně uvidí? Nikdo se neobtěžoval sdělit mu přesnější datum. Hermiona mu připsala do narozeninového blahopřání, že očekávám, že se uvidíme docela brzy, ale jak brzy mělo být to brzy? Podle toho, co Harry z dopisů vyrozuměl, byli Ron a Hermiona na stejném místě, pravděpodobně u Weasleyů. Snažil se nemyslet na to, jak si asi v Doupěti užívají, zatímco on trčí v Zobí ulici. Vlastně byl na ně tak rozzlobený, že ani neotevřel a rovnou vyhodil balíčky čokolády, které mu poslali k narozeninám. Později, když mu teta Petunie naservírovala k večeři značně povadlý salát, toho litoval.
A s čím měli Ron a Hermiona tolik práce? Proč on neměl hodně práce? Nedokázal snad, že zvládne ještě víc, než oni? Zapomněli snad, co všechno má za sebou? Nebyl to náhodou on, kdo šel na ten hřbitov a koukal se, jak zavraždili Cedrika a pak byl přivázán k náhrobnímu kameni a málem zabit?
Nemysli na to, přikázal si Harry, toto léto už asi po sté. Dost na tom, že se na ten hřbitov vracel ve svých nočních můrách, ve dne se jím zabývat nechtěl.
Zahnul za roh do Magnoliové ulice; asi tak v půlce přešel úzkou uličkou dolů ke garáži, kde poprvé narazil na svého kmotra. Sirius aspoň vypadal, že rozumí tomu, jak se Harry cítí. Jeho dopisy byly sice stejně nicneříkající jako ty Ronovy a Hermioniny, ale byla v nich trochu konkrétnější slova namísto mlhavých náznaků:
Vím, že to musí být frustrující… Dávej na sebe pozor a všechno bude v pořádku… Buď opatrný a nevyváděj nic zbrklého…
To jsem koneckonců poslechl, přemítal Harry, když přecházel Magnoliovou ulici, zahýbal na Magnoliovou cestu a směřoval k potemnělému parku. Minimálně jsem odolal touze přivázat svůj kufr na koště a vyrazit do Doupěte. Vlastně bylo moje chování přímo vzorné, uvážíme-li, jak frustrující je trčet tak dlouho v Zobí ulici a muset se schovávat do kytek, abych měl alespoň naději, že zaslechnu něco, co by mi napovědělo, co chystá lord Voldemort. Na druhou stranu bylo ovšem trochu zvláštní, když mu muž, který strávil dvanáct let v Azkabanu, utekl, pokusil se spáchat vraždu, za kterou byl původně odsouzen a nakonec utekl s ukradeným hipogryfem psal, aby nedělal nic zbrklého.
Harry přelezl zamčenou bránu do parku a vydal se přes trávník. Park byl prázdný jako ulice kolem. Když došel k houpačkám, posadil se na tu jedinou, kterou Dudley a jeho kámoši ještě nestihli rozbít, omotal ruku kolem řetězu a zamyšleně hleděl do země. Teď už se mu těžko podaří schovat se v záhoně. Zítra bude muset vymyslet něco nového. Do té doby ho čekala další bezesná noc, protože i když se mu podařilo vyhnout se noční můře o Cedrikovi, zdálo se mu o dlouhých tmavých chodbách, končících zdí nebo zamčenými dveřmi, což podle něj souviselo s pocitem uvíznutí v pasti, který měl, když zrovna nespal. V jizvě na čele to občas zaškubalo, ale teď už si nemyslel, že by to Ronovi, Hermioně nebo Siriusovi přišlo zajímavé. V minulosti ho jizva varovala, kdykoli Voldemortova síla povyrostla, ale teď by nejspíš řekli, že jelikož se Voldemort vrátil, dá se to očekávat tak nějak samozřejmě a pravidelně… Nic, kvůli čemu by ses musel rozrušovat… Stará známá věc…
Nespravedlivost toho všeho v něm bublala tak silně, že měl chuť ječet vzteky. Kdyby nebylo jeho, nikdo by ani nevěděl, že se Voldemort vrátil! A co bylo jeho odměnou - čtyři týdny v
Kvikálkově, kompletně odříznutý od světa kouzel, nucený schovávat se mezi schnoucími begóniemi, aby si mohl poslechnout zprávy o ovčácích na vodních lyžích! Jak na něj mohl Brumbál takhle zapomenout? Proč se Ron s Hermionou sešli a jeho mezi sebe nepozvali? Jak dlouho ještě mu bude muset Sirius psát, aby seděl na zadku a byl hodný chlapeček? A jak dlouho bude muset odolávat touze sednout, napsat do Denního věštce a zeptat se, zda vůbec mají ponětí, že se Voldemort vrátil? Myšlenky mu zuřivě vířily v hlavě a jeho vnitřnosti se kroutily zlostí, zatímco kolem pomalu padala sametová letní noc, ve vzduchu vonělo seno a jediné, co narušovalo ten klid, byl vzdálený šum dopravy ze silnice.
Nevěděl, jak dlouho seděl na houpačce, když tu zaslechl hlasy. Lampy z okolních ulic vrhaly do parku trochu mlhavého světla, dost na to, aby byly vidět siluety několika lidí, jdoucích přes trávník. Jeden z nich hrubě a nahlas cosi zpíval a ostatní se smáli. Do toho tiše zvonila drahá jízdní kola, která vedli.
Harry věděl, co je to za lidi. Silueta vpředu byla zcela stoprocentně jeho bratranec, Dudley Dursley, směřující k domovu ve společnosti své věrné bandy.