"Nezájem a zanedbávání často napáchají vic škody než otevřená nenávist..." (Albus Brumbál)

Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola I. Šílený Dudley část 2.

6. března 2017 v 17:00 | Joanne K. Rowlingová
Pokračování 1. části Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola I. Šílený Dudley

Dudley byl pořád ještě pěkně tlustý, ale rok tvrdé diety a nový koníček na jeho postavě přesto zanechaly stopy. Jak vykládal strýc Vernon každému, kdo byl ochoten poslouchat, Dudley se nedávno stal středoškolským juniorským šampiónem v boxu. Díky tomu vznešenému sportu, jak to Vernon nazýval, vypadal teď Dudley ještě hrozivěji než Harrymu připadal v dobách, kdy chodili na základku a on sloužil Dudleymu jako první cvičný boxovací pytel. Harry se sice svého bratrance už nebál, ale stejně si nemyslel, že to, že se Dudley učí mlátit ještě tvrději a přesněji, je důvodem k oslavě. Všechny děti ze sousedství se ho bály - dokonce víc, než "toho Potterovic kluka", před kterým byli varováni coby před drsným chuligánem z Nápravného domova svatého Brutuse pro nevyléčitelné mladé delikventy.

Harry pozoroval, jak siluety přecházejí trávu a přemýšlel, koho asi dnes večer zmlátili. Otočte se, napadlo Harryho, jak se tak na ně díval. Pojďte sem… otočte se… sedím tady úplně sám… pojďte si to zkusit…
Kdyby ho Dudleyho kamarádi viděli, zamířili by přímo k němu, a co by pak udělal Dudley? Nechtěl by určitě ztratit tvář, ale zároveň by se bál Harryho provokovat; byla by určitě obrovská legrace sledovat Dudleyho dilema, dráždit ho a dívat se, jak se nedokáže zmoci k odpovědi… A kdyby někdo z ostatních Harryho zkusil praštit, byl připraven - měl svoji hůlku. Kéž by se pokusili… Rád by si teď odventiloval svoji frustraci na chlapcích, kteří mu dělali ze života peklo.
Ale neotočili se, nespatřili ho, byli už skoro u plotu. Harry potlačil nutkání na ně zavolat, ale vyhledávat trable nebyl dobrý nápad… Nesmí přece používat magii… Riskoval by, že ho vyloučí ze školy.
Hlasy Dudleyho gangu se ztratily v dálce, jak mířili po Magnoliové cestě.
Vidíš, Siriusi, pomyslel si Harry zasmušile. Nic zbrklého. Dávám si pozor. Přesný opak toho, co jsi udělal ty.
Protáhl si nohy. Teta Petunie a strýc Vernon byli toho názoru, že kdykoliv se Dudley objeví doma, je to dostatečně včas - kdykoliv potom už je ovšem pozdě. Vernon vyhrožoval Harrymu, že ho zamkne v přístěnku, pokud ještě někdy přijde později než Dudley, takže Harry zívl a, pořád ještě s podmračeným čelem, vyrazil k bráně parku.
Magnoliová cesta byla, stejně jako Zobí ulice, plná velkých hranatých domů s perfektně posekanými trávníky, které patřily velkým, hranatým majitelům jezdícím v čistých autech, podobných tomu Vernonovu. Harrymu se Kvikálkov víc líbil v noci, když na něj padla tma, do které jako drahokamy zářila okna s různobarevnými závěsy a navíc odnikud neslyšel žádné poznámky o svém "kriminálnickém" vzhledu. Šel rychle, takže v polovině Magnoliové cesty dohonil Dudleyho partu; loučili se v odbočce do Magnoliové ulice. Harry se schoval ve stínu velkého šeříku a čekal.
"…kvičel jako prase, že jo?" říkal Malcolm a ostatní se chechtali.
"Pěknej pravej hák, Velkej Dé," řekl Piers. "Zase zejtra touhle dobou?" zeptal se Dudley.
"U mě doma, naši budou pryč," odpověděl Gordon. "Takže se uvidíme."
"Čau, Dude!" "Zatím, Velkej Dé!"
Harry počkal, až se všichni rozejdou a když se hlasy rozplynuly, zamířil přes roh do Magnoliové ulice a brzy dohnal Dudleyho, který se pomalu loudal vpřed a něco si pro sebe hučel.
"Hej, Velkej Dé!" Dudley se otočil.

"Oh," zavrčel, "to jsi ty."
"Jak dlouho už je z tebe Velkej Dé," zeptal se Harry. "Sklapni," zavrčel Dudley a odvrátil se.
"Bezva přezdívka," pokračoval Harry s veselým šklebem a srovnal s ním krok. "Ale pro mě budeš pořád Dudloušek."
"Říkám SKLAPNI," řekl Dudley a jeho šunkovité ruce se zaťaly v pěst. "Copak kluci nevědí, že ti tak máma říká?"
"Zavři klapačku."
"Jí taky neříkáš, aby sklapla. Co třeba Tykvička nebo Můj Malý Dudlínek, tak ti můžu říkat?" Dudley neříkal nic, potlačení touhy Harryho praštit ho zřejmě stálo veškeré sebeovládání. "Tak kohopak jsi dnes v noci zmlátil," pokračoval Harry a jeho úšklebek se vytratil, "další desetileté dítě? Vím, že před dvěma dny to byl Mark Evans -"
"Říkal si o to," zachrčel Dudley. "Nepovídej?"
"Byl drzej."
"Ano? Řekl něco jako že vypadáš jako prase, které naučili chodit po zadních nohách? Protože to není drzost, Dude, to je pravda."
Svaly na Dudleyho čelisti sebou zaškubaly. Harrymu to přineslo obrovské uspokojení, věděl, že Dudley musí úplně zuřit; cítil se, jako by všechny své frustrace přenášel na bratrance, což byla vlastně jediná možnost, kterou měl.
Zabočili dolů uličkou, kde Harry poprvé potkal Siriuse a která byla zkratkou mezi Magnoliovou a Vistáriovou ulicí. Byla prázdná a temnější, než ostatní ulice, protože tu nebyly žádné lampy. Zeď garáže na jedné straně a vysoký plot na druhé byly dokonalou izolací od okolí.
"Myslíš si, že jsi s tou věcí frajer, co," řekl Dudley po pár vteřinách. "S jakou věcí?"
"S tou věcí, co schováváš." Harry se zase zašklebil.

"Nejsi tak hloupej, jak vypadáš, co? Ale připouštím, že kdybys byl, nedokázal bys asi mluvit a chodit zároveň."
Harry vytáhl hůlku. Dudley se na ni úkosem podíval.
"Nesmíš ji použít," řekl, "vím, že nesmíš. Vyhodili by tě z ty vaší pitomý školy." "Jak víš, že se pravidla nezměnila, Velkej Dé?"
"Nezměnila," zopakoval Dudley, ale neznělo to moc přesvědčeně. Harry se tiše zasmál.
"Nemáš na to, aby ses do mě pustil bez tý věci, co?" zavrčel Dudley.
"Kdežto ty potřebuješ bandu čtyř kamarádů, než si troufneš zmlátit desetiletého kluka. Co ten tvůj boxerský titul, co o něm pořád mluvíš? Kolik bylo tvému soupeři? Sedm? Osm?"
"Bylo mu šestnáct, abys věděl," odsekl Dudley, "a když jsem s ním skončil, byl ještě dvacet minut mimo, a to byl dvakrát tak těžkej jako ty. Jen počkej, až řeknu tátovi, žes mi vyhrožoval tou věcí -"
"No ano, poběžíme za tatínkem! Snad se jeho malý boxerský šampiónek nebojí Harryho hůlky?"
"V noci tě nějak opouští odvaha, co," kontroval Dudley.
"Tohle je noc, Dudloušku. Když se udělá všude takhle tma, tak tomu říkáme noc." "Myslel jsem, když jsi v posteli!"
Dudley se zastavil a Harry také a dívali se na sebe.
Podle toho, co ve tmě viděl, Dudleyho tvář nabyla triumfálního výrazu.
"Cos tím myslel, že mě v posteli opouští odvaha?" zeptal se Harry klidně, "čeho bych se měl bát, polštářů nebo co?"
"Minulou noc jsem tě slyšel," vydechl Dudley, "mluvil jsi ze spaní. Sténal jsi."
"Co tím myslíš?" řekl Harry a v břiše cítil podivný chlad. Minulou noc opět ve snu navštívil ten hřbitov.
Dudley se posupně zasmál a pak napodobil vysoký, pištivý hlas: "Nezabíjej Cedrika! Nezabíjej Cedrika! Kdo je to Cedrik, tvůj kluk?"

"Já - ty lžeš," řekl Harry automaticky. Ale v puse měl sucho, věděl, že Dudley nelže - jak jinak by o Cedrikovi věděl?
"Tati! Pomoc, tati! On mě zabije, tati! Buhehe…" "Sklapni," řekl Harry tiše, "sklapni, Dudley, varuju tě."
"Pomoz mi, tati! Mami, prosím tě, pomoz mi! Zabil Cedrika! Tati, pomoz mi! On mě - Nemiř na mě tou věcí!"
Dudley zacouval do zdi. Harry mu mířil hůlkou přímo na srdce. Cítil přitom těch dlouhých čtrnáct let, kdy ho Dudley terorizoval - co by za to dal, kdyby teď mohl Dudleyho proklít, aby se domů musel plazit jako hmyz, s hlavou úplně prázdnou, s trčícími tykadly…
"Už o tom nikdy nemluv," zavrčel Harry, "rozuměls mi?" "Dej to ode mě pryč!"
"Ptal jsem se, rozuměls mi?" "Dej to pryč!" "ROZUMĚLS MI?"
"DEJ TU VĚC PRYČ -"
Dudley podivně zalapal po dechu, jako kdyby ho polili ledovou vodou.
S nocí se něco stalo. Indigová obloha, pokrytá hvězdami, úplně zčernala, všechno světlo - hvězdy, měsíc, i mlhavá záře lamp - se kamsi vytratilo. Vzdálený rachot aut a šumění stromů ztichlo. Vlahý večer byl náhle krutě ledový. Byli obklopeni totální, neprůstupnou a tichou temnotou, jako kdyby nějaký obr přikryl celou ulici tlustým, studený pláštěm a oslepil je. Na okamžik si Harry myslel, že nechtěně provedl kouzlo, ačkoliv tomu vzdoroval, jak jen mohl - ale potom mu došlo, že nemá dost síly na to, aby zhasl hvězdy. Rozhlížel se kolem, ale ať se snažil jako chtěl, nic neviděl, temnota zacláněla jeho oči jako nehmotný závoj. Dudleyho vystrašený hlas prolomil nicotu.
"C-co to d-děláš? N-nech toho!"
"Já jsem nic neudělal. Zmlkni a nehýbej se!" "J-já nic n-nevidím! Já jsem oslepnul -!" "Řekl jsem zmlkni!"
Harry stál úplně nehybně, jen očima sledoval neviditelné okolí. Zima byla tak intenzivní, že se celý třásl, na rukách měl husí kůži a vlasy na zátylku se mu ježily - otevřel oči co nejvíce mohl, ale nebylo to k ničemu, stále nic neviděl.
To bylo nemožné… Nemohli tu být… Ne v Kvikálkově… Nastražil uši; zaslechl by je dřív, než by je uviděl…
"Já - já to řeknu t-tátovi," kňučel Dudley, "K-kde jsi? Co to d-dě-" "Budeš zticha?" syčel Harry, "pokouším se poslou-"
Ale hned ztichl. Zaslechl přesně to, čeho se obával.
Něco bylo v uličce kus od nich, něco, co dlouze, chrčivě a skřípavě dýchalo. Harry stál bez hnutí v mrazivém vzduchu a cítil dotek nepopsatelné hrůzy.
"P-přestaň! N-nech t-toho! Já t-tě praštim, p-přísáhám, že tě praš-" "Dudley, drž-"
BUM.
Na Harryho hlavu dopadla pěst a ta rána ho doslova zvedla ze země. Před očima se mu zamíhaly mžitky. Již podruhé tento večer Harry cítil, jako by se jeho hlava rozskočila vejpůl; v příští chvíli tvrdě přistál na zemi a hůlka mu vypadla z ruky.
"Dudley, ty pitomče," zaječel, oči zaslzené bolestí, a vyškrábal se na kolena, zuřivě prohmatávaje temnotu kolem sebe. Slyšel, jak Dudley utíká a naráží při tom do plotu.
"DUDLEY, VRAŤ SE! BĚŽÍŠ PŘÍMO K NIM!"
Ozvalo se strašlivé zaječení a Dudleyho kroky utichly. V tu chvíli pocítil Harry plíživý chlad přímo za sebou, což mohlo znamenat jen jednu věc. Bylo jich víc.
"DUDLEY, DRŽ KLAPAČKU ZAVŘENOU! DĚLEJ, CO CHCEŠ, ALE BUĎ ZTICHA!" opakoval Harry nepřítomně, zatímco jeho ruce poletovaly nad zemí jako pavouci. "Kde jsi - hůlko - no tak - lumos!"
Vyřkl kouzlo automaticky, potřeboval světlo, aby mu pomohlo hledat - a k jeho velké úlevě se hůlka rozzářila kousek od jeho pravé ruky. Harry ji popadl, vyskočil na nohy a otočil se. A obrátil se mu žaludek.
Blížila se k němu vysoká postava v kápi, poletující kousek nad zemí, bez nohou, bez tváře, nasávající temnotu kolem sebe.
Harry couvnul a zvedl hůlku. "Expecto patronum!"
Ze špičky hůlky vyletěl stříbřitý obláček a mozkomor zpomalil, ale kouzlo nepracovalo tak, jak by mělo; Harry couval dál, zakopávaje o vlastní nohy, zatímco mozkomor se stále přibližoval, ovládla ho panika - soustředil se -
Zpod černé róby se vynořil pár šedých, slizkých pařátů a natahoval se po něm. Harryho uši zaplnil hlasitý šum.
"Expecto patronum!"
Jeho vlastní hlas zněl tiše a vzdáleně. Další stříbrný obláček, menší než ten poslední, vyletěl z hůlky - nedokázal to, kouzlo nezabíralo.
V hlavě mu duněl smích, strašlivý, pištivý smích; cítil odporný zápach mozkomorova ledového dechu ve svých vlastních plicích, topil se v něm… Nějakou šťastnou myšlenku… Ale žádnou nenašel… Mozkomorovy ledové prsty se svíraly kolem jeho hrdla, rezavý smích byl stále hlasitější a do něj duněl hlas: pokloň se smrti, Harry… Možná to ani nebude bolet… Ale nevím, nikdy jsem neumíral…"
Už nikdy neuvidí Rona a Hermionu -
Jejich tváře vtrhly do jeho myšlenek, zatímco bojoval o vzduch.
"EXPECTO PATRONUM!"
Z hůlky vyletěl stříbrný mrak a jeho konce, které měly podobu parohů, vrazily do mozkomora v místě, kde lidé mají srdce; odhodilo ho to dozadu, jako by nic nevážil, a když jelen skočil vpřed, mozkomor zmizel do noci jako netopýr.
"TUDY!", křikl Harry na jelena. Otočil se a utíkal uličkou dolů, svítící hůlku před sebou. "DUDLEY? DUDLEY!"
Neuběhl ani tucet kroků, když je našel; Dudley, stočený do klubíčka, ležel na zemi, tvář přikrytou rukama. Druhý mozkomor se shýbal nad ním, svíral jeho zápěstí ve svých oslizlých
rukách, roztahuje je pomalu, skoro láskyplně, od sebe, a už se skláněl, jako by chtěl Dudleyho políbit.
"NA NĚJ!" zařval Harry a stříbrný jelen se s rámusem prohnal kolem něj. Mozkomorova neviditelná tvář byla milimetry od Dudleyho, když ho nabraly stříbrné parohy; byl vyhozen vysoko do vzduchu a vzápětí se ztratil jako ten první - rozpustil se ve tmě. Jelen doběhl až na konec uličky a rozplynul se ve stříbrnou mlhu.
Měsíc, hvězdy a lampy se opět probraly k životu. Uličkou zavál vlahý vánek. Stromy v blízké zahradě se rozšuměly a ze silnice byla zase slyšet auta.
Harry zůstal tiše stát, všechny smysly rozechvělé, pomalu se vracel zpět do reality. Po chvíli si všiml, že jeho tričko je tak propocené, až se mu lepí na tělo.
Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Mozkomorové, tady, v Kvikálkově.
Dudley stále ležel na zemi, kňučel a třásl se. Harry se sklonil, aby se podíval, zda bude jeho bratranec schopný vstát, ale pak se za ním ozvaly hlasité rychlé kroky. Instinktivně zvedl hůlku a otočil se, aby popatřil nově příchozímu do tváře.
Byla to paní Figgová, jejich pomatená stará sousedka. Její šedé vlasy trčely ze síťky, kterou měla na hlavě, na ruce se jí houpala síťovka a nohy div nevypadly z tlustých důchodek. Harry promptně schoval hůlku za záda, ale -

"Nedávej ji z ruky, troubo!" vřískla paní Figgová, "co když tu ještě nějací jsou? Já toho Mundunguse Fletchera zabiju!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 6. března 2017 v 17:18 | Reagovat

Miluji Harryho Pottera :)

2 Karll Karll | 7. března 2017 v 8:36 | Reagovat

Špičkové :)
J.K.R. by měla radost :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama