"Nezájem a zanedbávání často napáchají vic škody než otevřená nenávist..." (Albus Brumbál)

Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola II. Banda sov část 1.

7. března 2017 v 17:00 | Joanne K. Rowlingová
Kapitola druhá
Banda sov
"Co?" zeptal se Harry inteligentně.
"On si odešel!" prskala paní Figgová, lomíc rukama, "odešel za někým kvůli pár kotlíkům, které spadly z koštěte! Varovala jsem ho, že ho zaživa stáhnu z kůže, jestli to udělá, a teď se na to koukni! Mozkomorové! Ještě že jsem nasadila pana Tibbiese! Ale nemáme čas tu postávat, honem, musíme tě hned dostat zpátky. Těch potíží, co tohle způsobí! Já ho zabiju!" "Ale -" zjištění, že bláznivá, kočkami posedlá sousedka ví, co jsou to mozkomorové, bylo neméně šokující než je potkat na ulici. "Vy jste - vy jste čarodějka?"
"Ano, ale jen moták, takže ti těžko můžu pomáhat proti mozkomorům, což Mundungus dobře ví. Nechal tě úplně samotného, bez dozoru, přestože jsem ho varovala -"
"Ten Mundungus mě sledoval? Moment - tak to byl on! To byl on, kdo se přemisťoval přímo u našeho domu!"
"Ano, ano, ano, ale naštěstí jsem zrovna měla pana Tibbiese pod autem, a ten mě přišel varovat, ale když jsem dorazila k vašemu domu, byl jsi pryč - a teď - co tomu řekne Brumbál? Ty!" křikla na Dudleyho, který stále netečně ležel na zemi, "zvedni ten svůj tlustý zadek ze země, rychle!"
"Vy znáte Brumbála?" zíral na ni Harry.
"Jistěže znám Brumbála, kdo by ho neznal? Ale pojď už, k ničemu ti nebudu, kdyby se vrátili, umím akorát tak proměnit čajový sáček."
Sehnula se, stiskla jednu z Dudleyho tlustých paží a zatahala za ni. "Slyšíš, zvedni se, ty neužitečná hroudo, zvedni se!"
Ale Dudley se buď nechtěl nebo nemohl pohnout. Zůstal na zemi, klepal se, ve tváři byl úplně šedivý a rty měl pevně přitisknuté k sobě.
"Já se o to postarám." Harry zabral a s velkým úsilím se mu podařilo postavit ho na nohy. Dudley vypadal, že každou chvíli omdlí. Jeho malá prasečí očička se protáčela v důlcích a na tváři měl kapky potu; v momentě, kdy ho Harry pustil, nebezpečně se zakymácel.

"Hoď sebou!" začínala paní Figgová pomalu propadat hysterii.
Harry si přetáhl Dudleyho ruku přes rameno a vlekl ho k silnici. Paní Figgová poskakovala vpředu, nahlížejíc opatrně za každý roh.
"Měj hůlku připravenou," připomínala Harrymu, když došli na Vistáriovou ulici. "Pokud pomineme zákon o utajení, i tak vypukne peklo. Co se týče zákazu používání kouzel pro nezletilé čaroděje, tak tohle je přesně to, čeho se Brumbál obával - co to je tamhle na konci ulice? Aha, to je pan Prentice… Neschovávej tu hůlku, neříkala jsem ti snad, že jsem jako pomoc na nic?"
Držet hůlku a zároveň táhnout Dudleyho nebylo zrovna snadné. Harry netrpělivě dloubnul bratrance do žeber, ale zdálo se, že Dudley ztratil veškerou vůli pohybovat se. Visel Harrymu přes rameno, velké těžké nohy táhl za sebou.
"Proč jste mi neřekla, že jste čarodějka, paní Figgová?" ptal se Harry, těžce oddychuje ve snaze udržet se na nohou. "Po celou tu dobu, co jsem chodil kolem vašeho domu - proč jste něco neřekla?"
"Brumbálův příkaz. Měla jsem tě hlídat, ale nic neříkat, byl jsi moc malý. Je mi líto, že jsem nebyla trochu vstřícnější, ale Dursleyovi by tě u mě už nikdy nenechali, kdyby si mysleli, že ti to působí radost. Nebylo to lehké… Ale můj ty skutku," zalomila opět rukama, "až se tohle Brumbál dozví - jak jen mohl Mundungus odejít, měl mít službu do půlnoci - kde jen je? Jak Brumbálovi řeknu, co se stalo? Neumím se tam nijak přenést."
"Mám sovu, můžete si ji půjčit," zasípal Harry a přemýšlel, jestli jeho páteř pod Dudleyovou vahou vydrží nebo ne.
"Harry, ty mi nerozumíš! Brumbál bude muset jednat tak rychle, jak je to jen možné, ministerstvo má své vlastní způsoby, jak detekovat nepovolené použití magie, už to určitě vědí, věř mi."
"Ale já jsem se musel zbavit mozkomorů, potřeboval jsem použít magii - budou se spíš starat o to, kde se vzali mozkomoři ve Vistáriové ulici, ne?"
"Chlapče, přála bych si, aby to tak bylo, ale bojím se - MUNDUNGUSI FLETCHERE, JÁ TĚ ZABIJU!"
Odpovědí jí bylo hlasité prásknutí, vzduchem zavanul silný zápach alkoholu a tabáku a objevil se neoholený muž v potrhaném plášti. Měl krátké nohy do O, dlouhé rozježené nazrzlé vlasy a krví podlité oči s velkými váčky, díky kterým připomínal psa baseta. Držel stříbřitý balíček, který podle Harryho evidentně kdysi býval neviditelným pláštěm.
"Co je, Figgy?" řekl, kmitaje očima z paní Figgové na Harryho a Dudleyho, "jak to, že nejseš v utajení?"
"Já ti dám utajení," zavřeštěla paní Figgová, "mozkomorové, ty jeden zbytečnej starej zlodějskej pobudo!"
"Mozkomoři?" opakoval Mundungus, jat hrůzou, "mozkomoři, tady?"
"Ano, tady, ty bezcená hroudo netopýřích bobků," pokračovala rozzuřeným hlasem paní Figgová, "mozkomorové napadli chlapce zrovna o tvojí službě!"
"No nazdar," pípl Mundungus slabě a nepřestával střídavě sledovat Harryho a čarodějku, "no nazdar, a já -"
"A ty sis byl kupovat kradený kotlíky! Neříkala jsem ti, abys nikam nechodil? Neříkala jsem ti to?"
"Já - no, já -" Mundungus vypadal opravdu zoufale, "byla to fakt dobrá příležitost, chápeš -" Paní Figgová zvedla ruku se síťovkou a praštila s ní Mundunguse přes hlavu; podle cinkavého zvuku, který se ozval, byla síťovka plná plechovek s kočičím žrádlem.
"Au - 'di s tim - 'di s tim, ty bláznivá stará bábo! Někdo to musí říct Brumbálovi!"
"Ano, to musí," ječela paní Figgová, mlátíc v pravidelném rytmu síťovkou Mundunguse přes všechna místa, na která dosáhla, "a - to - bys - měl - udělat - ty - a - můžeš - mu - rovnou - říct - proč - jsi - tady - nebyl - když - jsme - tě - potřebovali!"

"Nech toho!" bránil se Mundungus a rukama si chránil hlavu, "už jdu, už jdu!" A zase zmizel za doprovodu hlasitého prásknutí.
"Doufám, že ho Brumbál zavraždí" řekla pomstychtivě paní Figgová, "a teď pojď, Harry, na co čekáš?"
Harry se rozhodl neplýtvat dechem na tak zbytečné sdělení, jako že se sotva drží na nohou, raději si polomrtvého Dudleyho nadhodil na rameni a pokračoval v chůzi.
"Dovedu tě ke dveřím," řekla paní Figgová, když zahnuli do Zobí ulice, "pro případ, že by tu ještě nějací byli… Ach, to je hrůza, katastrofa… A tys s nimi musel bojovat úplně sám… A Brumbál nám nakázal, že tě nesmíme za žádnou cenu nechat použít magii… No, nebudeme plakat nad rozlitým lektvarem…"
"Takže," funěl Harry, "Brumbál… mě nechal… sledovat?"
"No jistě," odpověděla netrpělivě paní Figgová, "to sis myslel, že tě po tom, co se stalo v červnu, nechá jen tak samotného? Dobrý bože, chlapče, řekli mi, že jsi docela inteligentní… Dobře… Tak běž dovnitř a zůstaň tam," řekla, když se ocitli před číslem pět. "Předpokládám, že se s tebou v dohledné době někdo spojí."
"Co budete dělat?" zeptal se Harry rychle.
"Půjdu přímou cestou domů," otřásla se paní Figgová při pohledu na potemnělou ulici, "a budu čekat na instrukce. Jen hlavně zůstaň v domě. Dobrou noc."
"Počkejte, nechoďte ještě! Chtěl bych vědět -"
Ale paní Figgová už pelášila pryč, obrovské boty jí pleskaly o chodidla, plechovky v síťovce cinkaly.
"Počkejte!" zavolal Harry. Chtěl se zeptat na milión věcí; ale během několika vteřin spolkla paní Figgovou tma. Harry si naposled nadhodil Dudleyho a vydal se na bolestivě pomalou cestu po chodníčku ke dveřím čísla čtyři.
Světlo v chodbě bylo rozsvícené. Harry zastrčil hůlku za džínsy, zazvonil a sledoval, jak silueta tety Petunie, vlnící se na skle venkovních dveří, roste.
"Dudloušku! No konečně, už začínalo být pomalu - pomalu - Dudley, co se stalo!" Harry se podíval na Dudleyho a vyklouzl zpod jeho ruky v tu pravou chvíli. Dudley se zakýval, ve tváři úplně zelený a pak otevřel ústa a pozvracel celou rohožku. "Dudloušku! Dudloušku, co se ti stalo? Vernone? VERNONE!"
Harryho strýc přiklusal z obývacího pokoje, mrožím knírem znepokojeně mrskal sem a tam, což dělal vždycky, když byl rozčilený. Společně s Petunií dotáhli nemohoucího Dudleyho dovnitř, pečlivě se vyhýbajíce nechutné kaluži.
"On je nemocný, Vernone!"
"Co se ti stalo, synku? Dala ti paní Polkissová nějaký nový čaj?" "Proč jsi celý zamazaný, miláčku? Ležel jsi na zemi?"
"Počkat - nepřepadl tě někdo, synku?" Teta Petunie zaječela.
"Zavolej na policii, Vernone! Zavolej na policii! Dudloušku, miláčku, řekni něco mamince! Co ti udělali?"
Ve všem tom zmatku si nikdo nevšímal Harryho, což mu perfektně vyhovovalo. Podařilo se mu protáhnout se do chodby, než strýc Vernon zavřel dveře, a zatímco Dursleyovi vyváděli, tiše se přesunul po schodech do pokoje.
"Kdo to udělal, synku? Řekni nám jména. Neboj se, my je dostaneme." "Psst! Chce nám něco říct, Vernone! Co je to, Dudloušku? Řekni mamince!" Harry stál na nejspodnějším schodě, když Dudley konečně promluvil. "On."
Harry ztuhl, nohu na schodě, připraven na explozi. "KLUKU! POJĎ SEM!"

S pocitem děsu a zlosti zároveň opustil Harry schody a pomalu se vydal do kuchyně za Dursleyovými.
Pečlivě uklizená kuchyň v porovnání s temnotou venku přímo zářila. Teta Petunie posadila Dudleyho do křesla; ten vypadal pořád dost zeleně a nedobře. Strýc Vernon probodával Harryho nebezpečně zúženýma očima.
"Co jsi udělal mému synovi?" zeptal se s výhružným zavrčením. "Nic," odpověděl Harry, ačkoliv věděl, že mu strýc nebude věřit.
"Co ti udělal, Dudloušku?" zeptala se Petunie rozechvěle a snažila se houbou očistit Dudleyho koženou bundu, "bylo to - tamto? Použil tu věc?"
Dudley pomalu a roztřeseně kývl.
"Neudělal jsem to!" řekl Harry ostře, když teta Petunie zavyla a strýc Vernon zaťal pěsti. "Já jsem mu nic neudělal, já ne, to byli -"
Přesně ten moment si vybrala velká sova k proletění oknem přímo do kuchyně. Těsně minula Vernonovu hlavu, obletěla kuchyň, upustila velkou pergamenovou obálku Harrymu k nohám, ladně vybrala zatáčku kolem ledičky a opět zmizela nad zahradou.
"SOVY!" zařval strýc Vernon a žíla na jeho spánku zlostně pulsovala, když s hlasitým bouchnutím zavřel okno, "ZASE SOVY! V TOMHLE DOMĚ UŽ NECHCI NIKDY VIDĚT
ŽÁDNÉ SOVY!"
Ale to už Harry trhal obálku a vytahoval dopis a srdce mu bilo až v krku.
Vážený pane Pottere,
Dostali jsme hlášení, že jste použil kouzlo Patronus dnes večer v devět hodin dvacettři minut v oblasti obydlené mudly a navíc v přítomnosti mudly. Tento závažný přestupek proti zákazu používání kouzel nezletilými čaroději mimo školu byl potrestán vyloučením z Bradavické školy čar a kouzel. Očekávejte v dohledné době v místě svého bydliště návštěvu pracovníků ministerstva, kteří se postarají o zničení vaší hůlky. Jelikož jste už jednou obdržel oficiální varování za první přestupek, musíme vám s politováním oznámit, že očekáváme vaši přítomnost u disciplinárního řízení na ministerstvu kouzel, dvanáctého srpna v devět hodin. S pozdravem
Vaše
Mafalda Hopkirková
Úřad nepovoleného používání kouzel Ministerstvo kouzel
Harry si dopis přečetl dvakrát a ani nevnímal, že strýc a teta pořád mluví. Skrze pocit chladné tuposti, který se mu usídlil v hlavě, to neproniklo. Jen jedna věc pronikla do jeho vědomí jako jedovatý šíp - byl vyloučen z Bradavic. Bylo po všem. Už se tam nikdy nevrátí.
Podíval se na Dursleyovy. Strýc Vernon byl brunátný v obličeji, řval a mával pěstmi; teta Petunie objímala Dudleyho, který už zase zvracel.
Harryho omráčený mozek se opět probral.
Očekávejte v dohledné době v místě svého bydliště návštěvu pracovníků ministerstva, kteří se postarají o zničení vaší hůlky.
Na to byla jediná možná reakce - musel utéct, a to hned. Kam půjde, Harry nevěděl, ale jedním si byl jist - v Bradavicích nebo venku, hůlku prostě potřeboval. Vytáhl ji z kalhot a otočil se k odchodu.
"Kam si myslíš, že jdeš?" ječel strýc Vernon. Když Harry nereagoval, vskočil mu do cesty. "Ještě jsem s tebou neskončil, kluku!"
"Jdi mi z cesty," řekl tiše Harry.
"Zůstaneš tady a vysvětlíš mi, jak je možné, že můj syn ..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama