"Nezájem a zanedbávání často napáchají vic škody než otevřená nenávist..." (Albus Brumbál)

Harry Potter a Fénixův Řád - Kapitola II. Banda sov část 3.

9. března 2017 v 17:00 | Joanne K. Rowlingová
Pokračování 2. kapitoly (Banda sov) - část 3.
Arthur mi právě řekl, co se stalo. Už ten dům neopouštěj, ať se děje co chce.
Harry pokládal takovou zprávičku za zcela neadekvátní situaci, ve které se právě nalézal, takže několikrát obrátil pergamen, hledaje zbytek dopisu, ale nic nenašel.
A opět se ozývala zlost. To ho ani nikdo nepochválí za odehnání dvou mozkomorů? Pan Weasley i Sirius dělali, jako kdyby něco provedl a oni si schovávali své kázání až na dobu, kdy zjistí, kolik škod bylo napácháno.
"…panda, chci říct, banda sov poletující sem a tam po mém domě. To teda ne, kluku, to -" "Nemůžu ty sovy zarazit," odsekl Harry a zmačkal Siriusův dopis.
"Chci pravdu, chci vědět, co se dnes v noci stalo!" štěkal strýc Vernon. "Jestliže to byli mozkomorové, kdo zranil Dudleyho, jakto, že vyloučili tebe? Tys udělal víš co - přiznal ses!" Harry se zhluboka nadechl. Začínala ho bolet hlava. Víc než po čemkoliv jiném toužil po útěku z kuchyně, pokud možno někam úplně pryč od Dursleyů.
"Použil jsem kouzlo Patronus, abych se zbavil mozkomorů," řekl a nutil se do klidu. "To je to jediné, co na ně platí."
"Ale co dělali mozkoidi v Kvikálkově?" "To ti nemůžu říct. Sám nevím."
Harryho zlost se pomalu vytrácela, cítil se úplně vyčerpaný. Dursleyovi na něj zírali.
"To je kvůli tobě," řekl strýc Vernon, "má to co dělat s tebou, kluku, já to vím. Proč by se tu jinak objevili? Proč by jinak byli v té ulici? Ty musíš být jediný - jediný," snažil se strýc marně vymáčknout slovo čaroděj. "Jediný ty-víš-co v okruhu několika mil."
"Já nevím, proč jsou tady."
Ale po Vernonových slovech se Harryho mozek opět probral. Proč přišli mozkomorové do Kvikálkova? Jak se mohli objevit zrovna v té samé ulici, ve které byl Harry? Poslal je někdo? Ztratilo snad ministerstvo nad mozkomory kontrolu? Opustili Azkaban a přidali se k Voldemortovi, jak předpokládal Brumbál?
"Ti mozkotidi hlídají nějaké divné vězení?" ptal se Vernon, narušuje tak tok Harryho myšlenek.
"Ano."
Kdyby ho jen přestala bolet hlava, kdyby jen mohl vypadnout z kuchyně do své tmavé ložnice a přemýšlet…
"Oho! Přišli tě zatknout!" zvolal triumfálně strýc Vernon, šťasten, že konečně nalezl odpověď. "Je to tak, že jo, kluku? Ty utíkáš před zákonem!"
"Samozřejmě že ne," odpověděl Harry, potřásaje hlavou, jako by odháněl mouchy a jeho mozek pracoval na plné obrátky.
"Tak proč?"
"On je musel poslat," řekl Harry tiše, spíš sám k sobě než ke strýci Vernonovi. "Co je zas tohle? Kdo je jako měl poslat?"
"Lord Voldemort."
Všiml si, jak zvláštně působí fakt, že Dursleyovi, kteří sebou škubli při každém zaslechnutí slova "čaroděj", "magie" nebo "hůlka", vstřebali jméno nejobávanějšího čaroděje všech dob bez hnutí brvou.
"Lord - moment," zarazil se strýc Vernon a tvář se mu zkroutila, jak pomalu dospěl k pochopení, "to jméno jsem už někde slyšel… To byl přece ten kdo -"
"Zabil moje rodiče, ano," doplnil dutým hlasem Harry.
"Ale vždyť je přece dávno po něm," řekl netrpělivě strýc Vernon bez jakékoliv známky rozrušení nad nějakou vraždou Harryho rodičů, "ten velkej chlap mi to říkal. Je pryč." "Vrátil se."
Byl to zvláštní pocit, stát v přímo chirurgicky čisté kuchyni tety Petúnie, poblíž ledničky toho nejnovějšího typu, televize s obrovskou obrazovkou a poklidně kecat se strýcem Vernonem o Voldemortovi. Zjevení mozkomorů v Kvikálkově prolomilo tu velkou, neviditelnou zeď, která oddělovala přísně nemagický svět Zobí ulice a ten druhý a Harryho dva životy se slily v jeden a všechno se obrátilo naruby; Dursleyovi se ptali na věci ze světa magie a paní Figgová znala Brumbála; mozkomorové courali po městě a Harry už se možná neměl nikdy vrátit do Bradavic. Hlava ho rozbolela ještě víc.
"Vrátil?" zašeptala teta Petúnie.
Dívala se na Harryho tak, jak se na něj ještě nikdy nedívala. A najednou, poprvé ve svém životě, si Harry plně uvědomil, že teta Petúnie je sestra jeho matky. Nevěděl, proč ho to v té chvíli tak silně zasáhlo. Teď mu došlo, že není jediný člověk v místnosti, který tušil, co by návrat lorda Voldemorta mohl znamenat. Teta Petúnie se na něj dívala tak, jak ještě nikdy předtím. Její obrovské bledé oči (tak nepodobné očím její sestry) nebyly zúžené nenávistí nebo hněvem, byly rozšířené strachy. Zuřivé předstírání, kterého se teta Petúnie celý Harryho život držela jako klíště - totiž že kromě světa, který obývala se strýcem Vernonem, žádný jiný neexistuje - vzalo za své.
"Ano," odpověděl Harry přímo tetě Petúnii, "vrátil se před měsícem. Viděl jsem ho." Její ruce se dotkly Dudleyho širokých kožených ramen a pevně je sevřely.
"Počkej," vložil se do toho zase strýc Vernon a sledoval střídavě Harryho a svou ženu, zjevně zmatený náhlým porozuměním, které se dostavilo u všech najednou, "počkej. Tak ten lord Voldetento je zase tady, říkáš."
"Ano".
"A byl to on, kdo zabil tvoje rodiče." "Ano."
"A teď za tebou posílá mozkomoráky?" "Vypadá to tak."
"Už to chápu," uzavřel strýc Vernon a popotáhl si kalhoty. Vypadal jako velký otékající balón, jeho fialová tvář rostla Harrymu přímo před očima. "Takže tím se to vysvětluje," řekl a jeho košile se nebezpečně napínala, jak se nafukoval, "můžeš z tohohle domu vypadnout, kluku!"
"Co?" nevěřil Harry svým uším.
"Slyšels mě - VEN!" zahulákal Vernon, až teta Petunie a Dudley nadskočili, "VEN! VEN! To jsem měl udělat už před lety! Sovy si tu z toho dělají sovinec, pudinky vybuchují, polovina salónu zničená, Dudleyho ocásek, teta Marge poletující u stropu a k tomu ten létající Ford Anglia - VEN! VEN! A máš to! Jsi historie! Tady nezůstaneš, rozhodně ne když po tobě jdou nějací šílenci, nebudeš ohrožovat moji ženu a syna, nebudeš nám sem zatahovat svoje problémy. Jestliže máš dopadnout stejně, jako tvoji budižkničemové rodiče, tak tě tu nechci! VEN!"
Harry zůstal stát jako solný sloup. Dopisy od ministerstva, pana Weasleyho a Siriuse svíral celé zmačkané v levé ruce. Už neopouštěj dům, ať se stane cokoliv. NEOPOUŠTĚJ DŮM
SVÉ TETY A STRÝCE.
"Slyšels dobře," pokračoval strýc Vernon, nakláněje se vpřed a strkaje svůj fialový obličej přímo před Harryho, takže ten cítil, jak na něj prská, "seber se a jdi! Ještě před půl hodinou ses nemohl dočkat, až odsud odejdeš! Tak se seber a běž a nikdy už tě nechci vidět u našich dveří! Proč jsme si tě vůbec tehdy nechali, to nechápu, Marge měla pravdu, měli jsme tě dát do sirotčince. Byli jsme moc měkcí, mysleli jsme si, že to z tebe budeme moct vyklepat, že z tebe uděláme normální dítě, ale teď je jasné, že jsi byl prohnilý už od začátku a já už mám dost - těch sov!"
Komínem prohučela pátá sova a to tak rychle, že se přímo rozplácla na zemi, než se opět zvedla a vyletěla ke stropu. Harry se snažil chytit dopis, zabalený v červené obálce, ale sova proletěla nad jeho hlavou přímo k tetě Petúnii, která zaječela a kryla si hlavu. Sova na ni upustila červenou obálku, otočila se a zmizela, kudy přiletěla.
Harry vyskočil po dopise, ale teta Petúnie byla rychlejší.
"Můžeš ho otevřít, jestli chceš," řekl Harry, "ale stejně uslyším, co v něm je. To je Hulák." "Nech to být, Petúnie," zařval strýc Vernon, "nesahej na to, může to být nebezpečné!"
"Je to adresováno mně," roztřásla se teta Petúnie, "mně, Vernone, podívej! Paní Petúnie Dursleyová, kuchyň, číslo 4, Zobí ulice -"
Zděšeně zadržela dech, když se z obálky začalo kouřit.
"Otevři to," pobízel ji Harry, "ať to máš za sebou. Stejně se tomu nevyhneš." "Ne."
Teta Petúnie se klepala jako osika, rychle hledajíc očima nějakou únikovou cestu, ale bylo pozdě - obálka vzplála. Teta Petúnie zaječela a upustila ji na stůl.
Kuchyň zaplnil strašlivý hlas, posílený ozvěnou, který vycházel z hořící obálky.
"Pamatuj mých posledních, Petúnie."
Teta Petúnie vypadala, že omdlí. Padla do křesla vedle Dudleyho s obličejem v dlaních. Zbytky obálky se v tichosti proměnily v popel.
"Co to mělo být," staral se netrpělivě strýc Vernon, "co - já tomu - Petúnie?"
Teta Petúnie neříkala nic. Dudley na ni hloupě zíral s otevřenou pusou. Ticho bylo k nevydržení. Harry svou tetu sledoval, v hlavě zmatek a bolest.
"Petúnie, drahá?" ptal se strýc bázlivě, "P -Petunie?" Teta zvedla hlavu. Stále se třásla. Hlasitě polkla.
"Ten kluk - ten kluk tu bude muset zůstat, Vernone," řekla slabě. "C-co?"
"Zůstane," zopakovala, aniž by se podívala na Harryho. Vyškrábala se z křesla na nohy. "On… ale Petúnie…"
"Když ho vyhodíme, sousedi by mohli mít řeči," řekla. Rychle se vzpamatovávala a její chování se dostávalo do obvyklých nevrlých kolejí, i když byla pořád velmi bledá. "Měli by hloupé otázky, chtěli by vědět, kam se poděl. Budeme si ho tu muset nechat."
Strýc Vernon splaskl jako stará pneumatika. "Ale Petúnie, drahá -"
Teta Petúnie ho ignorovala a otočila se k Harrymu. "Zůstaneš ve svém pokoji a neopustíš dům. Teď jdi do postele." Harry se nepohnul.
"Od koho byl ten Hulák?"
"Na nic se neptej," odbyla ho teta Petúnie. "Máš snad nějaké kontakty s čaroději?" "Řekla jsem jdi do postele!"
"Co to mělo znamenat? Pamatuj mé poslední co?" "Běž do postele!"
"Ale -?"

"SLYŠEL JSI SVOU TETU, TAK BĚŽ DO TÉ POSTELE!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama